3.

Lamka no. 3 má narozeniny

Mentolkový deža začal cucat

 

Drahá tWix. Je to tu. Zase nám ta malá holšička popolostla o lok. Kuči kuči kuči. Jau! Dej tu baseballovou pálku stranou!

Wixínela má narozeniny, mýýý máme… echrm… no dobrý, tak nebudu zpívat. Přeju Ti pevné nervy s mými opravami, hodně inspirace, samé chemické vzorce a hodně úspěchů ve škole.

Přeju Ti všechno zdraví, lásku, inspiraci a ať tu s námi ještě dlouho reješ do historie FF!

 

**************************

 

Půlnoc. Už zase nemohl usnout. To je k vzteku. Když se mu spát chce, dostane hlídkování, když ne, má volno. Zákon schválnosti ho má zjevně hodně v oblibě. Zabočil doleva s rukama složenýma za zády. Do dlaně pravé ruky se mu zappřela rukojeť hůlky, kterou protáčel mezi prsty. Nějak se uklidňovat přece musel.

„Peaksi, počkej, tady ne, někam si zalezem."

Výklenek asi tři metry nalevo. Peaks a Stoneová. Nebelvír a Havraspár. Páťák a čtvrťačka.

„Můžete mi laskavě říct," zahřměl na celou chodbu rozsvěceje hůlku, „co tu děláte po večerce?" zeptal se rázně a namířil ji na dva vyděšené ve slepém okně se krčící studenty.

„M-y… m-my… m-my-y jsme-"

„Stačí, slečno Stoneová," přerušil koktání mladé Havraspárky. „Odebírám Nebelvíru dvacet bodů za lákání spolužáků mimo společenskou místnost po večerce," oznámil nekompromisně Peaksovi, který měl alespoň dost slušnosti sklopit pohled k zemi. „A deset bodů Havraspáru za to, že nedokážete říct ne, slečno Stoneová. A teď se laskavě odeberte do postele."

Oba se otočili a vydali se loudavě směrem ke schodišti.

„A důrazně vám doporučuji," zavolal na ně ještě, „aby to byla vaše vlastní postel."

Zhasil hůlku a založil ruce zpět za záda. Otočil se na opačnou stranu a vydal se nejkratší cestou (přes pět pater do přízemí a pak ještě jedny schody dolů, půl hodiny rychlé chůze je rozhodně ta nejlepší varianta) do sklepení. Po tomhle už by třeba mohl klidně spát.

Ve chvíli, kdy scházel do třetího patra, zaslechl z východní strany chodby nějaký šramot. A Protiva to nebyl, ten ve čtvrtém patře hrál tenis proti gobelínu Marciána Šíleného, navíc tohle na něj bylo moc tiché.

Co nejtišeji, jak dovedl, se vydal směrem, odkud zvuk zaslechl. Chodba pokračovala dál do útrob hradu, ale asi tři metry od něj se za rohem nacházela odbočka vlevo. Rovně, kam až viděl, nikdo nebyl, a to, co slyšel, nešlo z příliš velké dálky, takže narušitel/narušitelé museli být za oním rohem. Zastavil se těsně před hranou chodby a zaposlouchal se, uslyší- li nějaký další zvuk, aby zjistil, jestli tu ze sebe dělá paranoidního magora se stihomamem a slyšinami, nebo tam vážně někdo je.

Ozvalo se těžké povzdechnutí a něco tichého nesrozumitelného. Možná zaklení.

Sbohem, stihomame. A jak se těšil.

„Můžete mi říct," vyšel zpoza rohu opět rozsvěceje hůlku a namířil ji na osobu, která stála u protější zdi a právě teď byla v pasti. „Slečno Grangerová?" zeptal se hloupě, když bledé světlo dopadlo na její obličej a ona proti tomu nenadálému osvětlení v naprosté tmě přivřela oči. Čekal všechno, ale tuhle rozhodně ne. Absolutně ne.

„Ehm…" odkašlala si bruneta a polkla naprázdno. Je zle.

„Ano, to vskutku je, slečno Grangerová," odpověděl jí Severus a okamžitě pokračoval. „Tak kdepak máte Pottera a Weasleyho, hm?" položil otázku, která nutně musela přijít, a postoupil o tři kroky blíže k ní. Hermiona nervózně žmoulala rukávy červeného svetru a snažila se přijít na rozumné vysvětlení.

Něčím zajímavě voněla.

„Tak povíte mi to, nebo si to mám zjistit sám," pohrozil jí a udělal další krok dopředu. Její vůně se mu vetřela do mysli.

Cítila, jak se jí snaží dostat do hlavy. Svraštila obočí a nemilosrdně ho odtud vysokou zdí z červených cihel vykopla.

„Velmi dobře," poznamenal nepřítomně a udělal další krok k ní.

Její smyslná vůně mu tlačila před oči velice zajímavé, leč nepřípustné představy. Zaostřil na ni a uvědomil si nejen to, že je od ní na dosah ruky, ale že ona nemá kudy utéct.

„Tak co bude? Řeknete mi, kde jsou, nebo vezmete celou vinu na sebe?" zeptal se tiše sametovým hlasem, ze kterého jí páteří projel ledový meč, a zvedl levé obočí.

Založila si ruce na hrudi, čímž zvýraznila obsah svého véčkového výstřihu (což Severus velice hrdinsky ignoroval, žeanojaksi) a zhluboka se nadechla, tudíž ono přehlédnuté místo ještě více podtrhla.

„Kde je kdo, profesore Snape?"zeptala se sebejistě a taktéž zvedla levé obočí.

Merline, jak byla nádherná. Kaštanové vlasy se jí vlnily po ramenou v měkkých kudrnách a hnědé oči ho drze propalovaly.

„Ale no tak, slečno Grangerová, nebudeme si hrát na hlupáky, že ne," prohlásil klidně a udělal poslední krok k ní. Teď už je dělilo jen několik málo centimetrů chladného nočního vzduchu.

Zamrkala a jala se dál tvářit naprosto stejně. Ono by se jí to bylo bývalo možná i povedlo, kdyby se k ní nesklonil, nevjel jí levou rukou do vlasů, pravou ji neobjal v pase a nepřitiskl své bledé rty na její hebké růžové.  

Než si uvědomila, co vlastně dělá, zapletla mu prsty do vlasů a on si její pravou nohu přitáhl k boku. Jazykem ji přejel po rtech, a když vzdychla a otevřela tak ústa, polaskal špičkou její jazyk a ona mu svým vyšla vstříc. Přitiskla se k němu celým tělem a hravě ho polechtala na zátylku.

„Originální," zamumlal, než se přesunul k pulsující tepně na jejím krku.

„Ne, Grangerová, pane profesore."

 

„Hermiono?" huhlavý přízvuk se jí zaříznul do uší jak malé kalhotky mezi půlky a ona nemohla rozlepit víčka od sebe. Neotevře je, dokud si pořádně neužije. A že už si dlouho neužila.  Všude se rozprostřela tma.

Ten nový roztok na čočky se nezdá býti dobrým, když jí lepí horní víčka na bradu.

 „Tak slyšíš?" hrubé zatřesení ramenem. Hodně hrubé.

Zemětřesení?

„No tak!" ozvalo se jí u pravého ucha a v nose ji zalechtal sladký zápach ohnivé whisky.

 „Jakej profesor?" ozvalo se mlaskavě a zem se zatřásla, když vedle ní něco s žuchnutím dopadlo do něčeho měkkého.

Bolestivé zatahání za pramen kudrn ji donutilo rozlepit oči od sebe.

Zamrkala a zaostřila na schodiště vedoucí k nebelvírskýma ložnicím. Zvedla hlavu z Runových výkladů snů a prohmatala si bolavý zátylek.

Už zase usnula při čtení.

„Jakej profesor?" ozvalo se napravo. Otočila se za oním huhlavým zvukem za doprovodu bodavé bolesti krku a na sedačce viděla Rona, který žvýkal žabku plněnou douškem ohnivé whisky.

 „Cože?" zeptala se zmateně a zamračila se.

Vedle Rona dosedl zmoženě Harry, odložil si nohy na taburetku před krbem a unaveně zavřel oči.

„Ron pravděpodobně naráží na to, že's tu vykřikovala ‚Pane profesore!' na celou věž," prohlásil pobaveně a otevřel levé oko, aby se na ni mohl s úšklebkem podívat.

„Nedramatizuj to," ohradila se dotčeně.

„Vážně, Hermiono. Měla bys s tím učením přestat takhle bláznit. Leze ti to na mozek. Abys z toho neměla stihomam," přisadil si Ron a zbytek nebohého kusu čokolády skončil v jeho puse.

Prý stihomam. To se budou Ginny a Luna divit, až dosáhne svého. Ona jim ukáže, zač je toho Hermiona! A pak Ronovi ukáže, komu tu přeskočí.

Komentáře

Vytvořeno 25.01.2011 23:06:45 | Poslední změna 01.02.2011 18:49:38
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one