7.Ještě hodinu a budu posmrti




„Hermiono, vstávej, večeře!" křikla na ni Ginny přes dveře.

Hermiona si v koupelně opláchla obličej a vydala se na další jídlo. Ani vlastně neměla hlad, ale u Snapea bude bůhví jak dlouho a pak už asi nic nesežene.

Pět hodin. Ještě hodinu a budu posmrti.

To se uvidí.

Neříkala jsem vám, ať si to necháte na večer?

A teď máme co?

Dobře, tak tu hodinu to snad vydržíte. Napište si to na ten seznam, kterej vás za celý odpoledne napadl, a pak mi to můžete přečíst.

Píšu si.

„Hermiono, to přežiješ, neboj se," pohladil ji po ruce Ron, když si všiml, jak se tváří.

„Nejsem si jistá. Můj první školní trest. Ani nevím, kdy se vrátím zpátky. Doufám, že brzo, abych se dneska konečně vyspala."

„To bys mi mohla půjčit úkol do přeměňování, co říkáš. Potřeboval bych si zkontrolovat jenom pár údajů, prosím, prosím," zamrkal nevinně.

„Hm."

„Rone, dej jí pokoj a radši mi řekni, kdes přišel na to, že Kudleyští kanonýři mají novýho trenéra," odvedla řeč pro jistotu Ginny.

Po večeři se všichni usadili ve společenské místnosti ke krbu a mluvili jeden přes druhého.

„Za pět minut šest, tak já jdu. Držte mi palce," ozvala se Hermiona a vstala z křesla.

„Tak hodně štěstí a drž se," ozval se Ron.

 

Byl přesně šest hodin a Hermiona stála před kabinetem.

Přece jsem řekla, že si to rozmyslím, jestli přijdu přesně, tak co.

Počkala přesně dvě minuty a zaklepala.

„Dále," ozvalo se otráveně.

„Dobrý večer, pane profesore. Tak jsem tady, přišla jsem si pro ten trest."

„Dobrý večer. Příště, když tu budete přesně, můžete zaklepat a ne stát venku na chodbě a čekat. Jednak pro to, že jste měla přijít přesně v šest a jednak proto, že já jsem vás slyšel i přes ty dveře," vysvětlil jí pobaveně.

Sakra.

Zvedl se ze židle a zamířil ke dveřím. Když byl metr od Hermiony, bezděky o kousek ustoupila. Zašklebil se, prošel kolem ní a otevřel dveře.

„Pojďte se mnou," ani se neotočil a pokračoval v cestě. Hermiona chvilku nechápavě zírala na dveře a pak se za ním rozběhla. Když ho dohnala, vycházel právě ze Vstupní síně na školní pozemky, kde ještě svítilo slunce. Sešli po schodech dolů a vydali se směrem k lesu. Když došli na jeho okraj, zastavil se.

„Hagrid tu měl na starosti nějaké uklízení listí. Byl by vám vděčný, kdybyste mu s tím pomohla. Bez hůlky," zašklebil se a mávl rukou. Před Hermionou se objevily dřevěné hrábě točící se ve vzduchu. Ohromeně na ně zírala, dokud nespadly na zem, respektive jí na nohu.

„Jauvajs, krucinál!" zaklela a zvedla hrábě.

„Vidím, že práce vám jenom prospěje. Nemusíte se bát, já vás budu kontrolovat," vytáhl hůlku a mávnul s ní do vzduchu. Vedle něho se objevilo pohodlné křeslo. Usadil se, a když viděl, že Hermiona se nemíní hnout z místa, pokynul jí. „Tak pracujte, budeme tu tak dlouho, dokud to všechno neshrabete."

Hermiona si odfrkla a pustila se do práce. Deset minut si promýšlela správnou taktiku hrabání a místo, kam bude hrabat, aby nemusela v hlavě omílat tuhle situaci. Když už neměla co měnit, vtíravé myšlenky se dostavily.

Jak já ho nesnáším. Tváří se, jako by snědl celej svět, má protivný poznámky, dá mi trest, strhne mi body a ještě mě u toho sleduje. Doufám, že vypadám ze zadu dobře…

Pobaveně si odfrknul.

Kristova noho, Hermiono. Mysli na něco jinýho. Přísady do lektvarů. Milé. Mnoholičný lektvar: výluh z dračí kůže, výluh z Mandragory, roh Jednorožce, kůže z Hřímala, tři chlupy…

Hermiona se zrovna otáčela od hromady, na kterou listí hrabala, nešikovně zachytila nohou o hrábě a spadla obličejem přímo do listí.

„Já se na to…" zaklela a uvědomila si, že má v puse hlínu. Nechutné.

„To si říkáte primuska? Začínám opravdu o vašem jmenování hodně pochybovat. Minerva se za vás tak přimlouvala…" přednášel Snape a nepokrytě se při tom smál.

Velmi dospělé, ani mi nepomůže, pomyslela si Hermiona, když plivala z pusy listí a vzepřela se na rukách, aby se mohla zvednout. V tu chvíli ji někdo chytil za pas a postavil na nohy.

Otočila se a musela zaklonit hlavu. Díval se na ni pobaveně a stále ji držel za pas.

„Děkuju," bylo jediné, na co se zmohla a ještě k tomu šeptem. Při tom jí z pusy vyletělo pár kousků hlíny.

„Nemáte zač," odpověděl a vrátil se zpátky do křesla.

Hermiona rychle sebrala hrábě a pokračovala v práci.

To by mě zajímalo, jestli si ty poznámky napsal nebo si je pamatuje.

„Mám toho celý pergamen. Naneštěstí jsem je zapomněl dole v kabinetě, takže budete muset jít potom se mnou, abychom to dořešili. Když jste říkala, že si je ráda večer poslechnete..."

Hermiona se na něho rozzuřeně otočila. Seděl se založenýma rukama a čekal, co z ní vyleze.

Klid, nádech, výdech, nádech, výdech…

„Nemůžu se dočkat."

Bastarde.

Vanilko.

 

Hermiona sklízela listí ještě hodinu. Když na školní pozemky padla úplná tma, shrábla poslední hromádku.

„Hotovo," pronesla směrem, kde očekávala Snapeovo křeslo.

Severus se, jakoby odnikud, objevil vedle ní, chytil Hermionu za nadloktí a táhl ji k hradu. Šel poměrně rychle, takže nebylo divu, že Hermiona zakopla a spadla.

„Musíme tak spěchat? Jestli jste si nevšiml, já ve tmě nic nevidím a taky bych ráda do něčeho nevrazila," odsekla nasupeně, když se zvedala.

Nebo nezakopla.

„Hej!"

„Musíme si pospíšit, dneska je úplněk a já bych se nerad venku potkal s nějakým vlkodlakem," a že jich v lese je.

„To jste mě uklidnil, nemohl jste mi to normálně říct?" vyjela na něho.

Nemohl, protože když vydáváme zvuky, jsme snadnější kořist. Kromě toho, že nás cítí, díky tomu, jak sladký je váš parfém, taky nás slyší. Jestli si dobře pamatujete, je to šelma.

Hermiona už pro jistotu nepromluvila a přidala do kroku.

Když přišli do kabinetu, Snape si sedl za stůl a pokynul Hermioně,aby si sedla na opačnou stranu. Jakmile si sedla, zabodla pohled do stolu, aby se na něho nemusela dívat. Seděli mlčky asi pět minut, Hermiona studovala suky v podlaze a Snape ji pobaveně sledoval, jak úporně studuje suky na podlaze. Když se na jeden suk zamračila, protože jí připomněl Křivonožkův obličej, pobaveně si odfrkl.

Co zas? Proč to vždycky nejde vyklopit narovinu? To jsem nikdy nepochopila…

„Já taky ne. Ale teď bych vám rád přečetl mé poznámky, které jsem si zapisoval celé odpoledne. Ovšem pouze tehdy, jestli už jste si dostatečně prohlédla moji podlahu. Možná tam v rohu, jeden suk mi připomíná Pottera. Když mám špatnou náladu, zarývám do něho podpatek svých bot. Taky podle toho vypadá."

Viva la ironia.

Sáhl do stolu a vytáhl roli pergamenu. Když ji rozvinul, dala se jeho délka odhadnout asi na půl metru, byl popsaný malým hustým písmem.

„A vy jste dneska odpoledne učil?" Vyletělo z Hermiony, aniž by si to uvědomila. A když si to uvědomila, zčervenala a vmáčkla se do židle.

„Učil. Takže, můžu začít?"

No co mám dělat. Dneska se do postele asi už nedostanu.

Přikývnutí.

„To asi ne. Přečte si to sama, nebo mám začít já?"

Já ho uškrtím.

O tom silně pochybuju. Ale můžete to zkusit.

„Abyste se nedivil. Tak čtěte," ať to máme za sebou.

„Hm, ale mě se nechce. Přečtěte si to sama," strčil jí pergamen do ruky a víc se o něho nestaral. Hermiona ho nestihla chytit, natáhla se pro něho na zem, a když ho zvedla, začetla se.

Vlkodlačí lektvar- účinky, postup přípravy, riziko nesprávné přípravy, Marlene Amplettonová

Děláš si srandu?

„Že bych nějak zapomněl, že si tykáme?"

„Tak to pardon! DěláTE si srandu?"

„Proč, máte pocit, že bych se bavil?"

Hermiona na něho nevěřícně civěla. Seděl se založenýma rukama a s absolutně klidným obličejem, jakoby jí vykládal, že dneska je středa.

„Tak odpovíte mi?" zeptal se už pobaveně a zvedl obočí.

„Já se ptala první," odsekla umanutě.

„Jak si přejete, tak popořadě. Srandu si nedělám. Teď vy, my si tykáme?"

Hermiona zrudla a nevěděla co říct.

„Pa- pardon, já jsem si to neuvědomila…" vykoktala ze sebe.

„V pořádku. Poslední věc, máte pocit, že bych se bavil?"

„Teď už ano." odpověděla sebevědomě a zpříma ho propalovala pohledem.

„No vidíte, ani vás ten trest nebolel. Můžete jít, je půl desáté, když se nikde nezdržíte, snad to do postele ještě dneska stihnete. Nashledanou." vyprovodil ji tak rychle, že když si to Hermiona uvědomila, stála před kabinetem a v chodbě doznívalo prásknutí dveří.

 

Druhý den ráno u snídaně ji čekal výslech.

„Tak co, Hermiono? Máš všechny části těla? Nic ti nechybí? Je ti dobře?" zasypával ji otázkami Ron, zatímco žvýkal. Hermiona se neobtěžovala mu odpovídat, však ono ho to přejde.

„Zatraceně, ona je němá. Harry, ona nemluví! A je hluchá! Já ti říkal, že jí něco udělá" zatřásl s Hermionou, až se polila čajem. „Slyšíš?" a Hermiona měla všude na sobě kusy jídla.

„Ronalde, ty si takový prase! Může jednou u stolu mluvit, aniž bys měl něco v puse?" seřvala ho na dvě doby a hůlkou si čistila hábit.

„Hermiono, od kdy ty nadáváš?" zeptal se nevěřícně a zároveň pobaveně Harry. Ron pro jistotu mlčel a začal rudnout.

Vy máte opravdu vkus, co se týče přátel.

Vtipné. Nechtějte po mně, abych komentovala vaše přátele.

To taky nechci.

„Hermiono, děkuju za ten úkol," podával jí Ron její esej do přeměňování.

„Nemáš zač."

Primuska nám podvádí?

Kušuj!

Komentáře

Vytvořeno 24.09.2009 22:38:59 | Poslední změna 24.12.2010 01:22:31
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one