31. Vše pro osud – A: část druhá




Děkuji všem, kteří NEkomentovali, a tudíž mi dali pocit, že NEpokračovat po dopsání Vanilky v dalších povídkách bude SPRÁVNÁ volba. Díky všem!

Pro Saru, která to minule toužila dostat. Takže: tu máš!

 

Když Severuse pustili z Azkabanu, napadlo někoho uspořádat poslední poradu Fénixova řádu.

A tak tehdy po válce, na oslavě vítězství v sídle někdejšího Fénixova řádu, když ho nechala, aby ji opředl svým egem, zabalil do pavučiny svého já a svou osobností i tělem ji pohltil, jako když se za tonoucím zavře hladina, tehdy jí dal pocit, že celé její bytí za něco stálo. A že je to všechno za ní si uvědomila ve chvíli, kdy ji dovedl k vrcholu a ona věděla, že nemusí mít strach, zda se v příští vteřině se na stěně provizorního stanu neobjeví černá silueta Smrtijeda.

A možná si byla tak jistá právě proto, neboť ji jeden z nich právě svíral v železném objetí.

Přemýšlí, jako by psala paměti a chystala se vydat ‚Jak jsem sbalila ředitele' nebo ‚Deset důvodů, proč mít doma lektvarového mistra'.

Odfrknutí.

Severusi, proč mám dojem, že jsem na koňských dostizích? Neustále mi tu nějaký hřebec frká do ucha.

Možná to bude tím, že jsi pěkná kobylka?

Víš, za tohle bych se mohla urazit.

Mohla, ale neuděláš to.

A co kdyby? Můj zadek není tak velký, abys mě mohl nazvat zablešeným valachem.

Tvůj pěkný zadek s tím nemá nic společného. Možná bych se měl dostat na kobylku věci jinudy, abych ti tuhle problematiku nastínil ze správného úhlu.

„Správný úhel, říkáš?" otočila se na něj a zvedla provokativně levé obočí.

V mžiku ji strhl pod sebe a hladovým zakousnutím se do jejích rtů ji vmáčkl do matrace.

Nesouhlasně zavrčela, když se od ní odtáhl a zahleděl se jí do očí.

„Námitka, ctihodnosti," promluvila a složila ruce na nahých ňadrech. „Žádám o stažení vlastní výpovědi o hřebci pro její neprůkaznost," dodala a sledovala, jak se Severusovi mezi obočím objevila naštvaná vráska.

Zlověstně na ni vycenil zuby a sklonil se, aby ji kousl do krku, až zasyčela slastí i bolestí zároveň. Zarudlé místo pohladil jazykem a polibky pokračoval od čelisti k jejím chladem vztyčeným bradavkám, jež se snažila zakrýt založenýma rukama.

Vzal jeden naběhlý vrcholek do úst a donutil ji tak uvolnit sevření rukou, které mu vpletla do vlasů.

Severusova erekce tlačící Hermionu do boku byla potvrzením toho, jak moc po ní touží. Objala ho nohama kolem pasu a nechala si jeho rukama laskat zadeček, zatímco se ústy věnoval jejím bradavkám.

„Tak mě napadá, paní obhájkyně," promluvil po chvíli hlasem zastřeným touhou a škádlivě sevřel hebkou kůži ňadra mezi zuby.

„Ahm…" vydala ze sebe Hermiona se zavřenýma očima a vystřela hrudník, jakmile se odtáhl a chladný vzduch jí přeběhl po těle.

„Že bychom vám měli dodat víc-"

Otevřela oči, když ucítila jeho dech na své tváři. Hleděl na ni soustředěně, jako by něco zvažoval.

„Víc čeho?" zeptala se lehce podrážděně, když se neměl k odpovědi a bůhvíproč zrovna v téhle chvíli zdržoval.

„Důkazů," dokončil a o vteřinu později do ní hluboce vnikl.

Ó pane Bože! Tohle bylo tak - ach - skvělé. Nebyla úplně připravená, ale to celý tenhle - ó ano - akt dělalo ještě více vzrušujícím.

Drobnými polibky zasypával její bledou šíji, zatímco je oba ‚zbavoval napětí' tak trýznivě pomalu, až myslela, že ji snad chce takhle mučit navěky. Severusovy rty se přesunuly do těsné blízkosti Hermioniných a černé vlasy svými konečky pohladily citlivou kůži krku. Podpořena tímto - dalším - způsobem týrání, jehož si byl velmi dobře vědom, zmocnila se jeho úst v horkém polibku a ujala se vedení situace. Svým jazykem se dostala mezi jeho rty a jemným třením odváděla Severusovu pozornost od toho, co se právě chystala udělat. Ve chvíli, kdy si byla jistá, že nevnímá kromě jejích úst vůbec nic, přetočila ho na záda a aniž by přerušila oba kontakty, které je právě spojovaly, obkročmo se mu usadila na bocích. Slastný ston, který vydal proti jejím rtům, dával jasně najevo, že tohle nebyl špatný nápad.

Hermiona přerušila polibek, aby se drobnými dlaněmi zapřela o jeho hrudník a v rytmu stejně pomalých pohybů ho doháněla k nepříčetnosti. Viděla, jak mu tepna na krku pulzuje potlačovanou touhou o převzetí kontroly. Nenáviděl, když mu oplácela jeho vlastní měrou. A to bylo to, čím ho škádlila nejraději.

O pár mělkých přírazů později se ozvalo barytonové zavrčení a Severusovy ruce se přesunuly na její boky, aby konečně oba uspokojili svoji žádostivost. Sledovala jeho obličej zkřivený chtíčem, a když se zakloněnou hlavou a do ticha místnosti zachraplal její jméno, její vlastní svět se smršťoval a roztahoval na spirále přicházejícího orgasmu. Prohnula se v zádech a snažila se tenhle moment vtisknout si - nejen - do paměti jako již tolikrát předtím, než se zadýchaně zhroutila na Severusovu hlubokými nádechy se zvedající hruď. Přitáhl si její hlavu k horkému a majetnickému polibku.

„Myslím, ctihodný soude, že pro tentokrát bylo dodáno dostatečné množství důkazů, ale obávám se, že bude potřeba mi je připomínat," promluvila, když se její dech opět vrátil do normálu. „Často."

„Kdykoli řekneš," odvětil těsně před tím, než začal pravidelně oddychovat s tváří těsně u té její.

„Miluju tě," zašeptala a zastrčila mu zbloudilý pramen lehce našedivělých vlasů za ucho.

Mluví na spícího Severuse a čeká nějakou reakci. Měkne jí mozek.

Věděla, že ji miluje, ale neměl potřebu jí to opakovat příliš často. Bylo s údivem, že jí to vůbec řekl. Měl strach, že by mu ublížila a to Hermiona chápala s ohledem na jeho předchozí život velice dobře.

Po tom, co zabili Rona, si myslela, že už dál jít nezvládne. Myslela si, že miluje právě jeho. Romantickou, hlubokou a city k prasknutí naplněnou láskou, která pochopitelně, jak jí později došlo, nebyla nic jiného než pobláznění hormonů. Samozřejmě že ji bolela jeho smrt. A hodně. Taky truchlila. A hodně. Jenže láska to nebyla. Nemyslela na něj při snídani, při obědě, při večeři, i když se jí vlastně líbil víc než Harry, který byl jako věchýtek - alespoň trocha svalů - a když ji vzal kolem ramen, věděla, že ji neobjímá Parvati.

Manželství s Harrym bylo v podstatě manželství z rozumu. Oni jediní si po válce rozuměli, dokázali pochopit jednání toho druhého a měli své časem vybroušené válečné vtipy, kdy se smáli příšerným věcem, které se za války děly. Nemusela mu vysvětlovat zhola nic a nakonec spolu, pár měsíců po válce, skončili v posteli. A pak znovu. A zase. Až jim došlo, že tohle bude asi to nejlepší řešení pro ně oba. Ona milovala jeho, on miloval ji a oba zároveň milovali někoho dalšího. Každý více či méně uvědoměle a bolestivě.

To, že kdokoli dokáže milovat jen jedinou osobu na světě, je lež. Můžete milovat víc lidí, dokonce zároveň, ale každá láska je jiná a nikdo nemiluje stejně. Rozdílnost těch citů jdoucích různými směry je nesrovnatelná. Člověk si ale musí rozmyslet, kam investovat nejvíc energie a jestli jí vlastně má dost.

Prohlédla si Severusovu klidnou spící tvář. Mělké nádechy zvedaly jeho bledý hrudník jen mírně, na krku bylo vidět pravidelné pulzování krční tepny a brada opřená o polštář se dožadovala oholení více než naléhavě. Vráska mezi obočím se pro jednou vyhladila, ale ona věděla, že stačí málo a bude zpátky.

Ovšem zpátky k přelíčení před námitkou. Po vítězné noci, jak ONU událost od té doby nazývala, ho nenáviděla za to, že ji donutil cítit k němu něco víc než jen fyzickou přitažlivost. Láska to nebyla, to určitě ne, tím si je jistá. Do doby ne zas tak dávno minulé to láska určitě nebyla. Rozhodně ne. Před rokem a půl?

Už tak pro ni bylo těžké si přiznat, že to nebyl jen chtíč, o to víc hořké bylo tehdy na obědě u Weasleyových jablko poznání. Málem rozbila omáčník.

„Drahoušku, není ti nic?" zeptala se starostlivě Molly na smrt bledé Hermiony a vzala ji kolem ramen.

„Jen se mi zatočila hlava, Molly, nic se neděje," odpověděla ochraptěle a povolila stisk prstů, když si uvědomila, že keramickou misku svírá tak silně, až jí zbělely klouby.

„Jsi nemocná? Nebo snad… nebo… pro nás máte dobrou zprávu?" zeptala se paní Weasleyová s těžko skrývaným nadšením v hlase.

Kuchyně, zaplněná v tu chvíli k prasknutí asi dvaceti dalšími lidmi, rázem utichla a nasměrovala svou pozornost k ní. Cítila ty zmatené myšlenky létat kolem ní, jejich význam ovšem pochytit nestihla.

Nechápavě stáhla obočí a podívala se na svého muže, který zastal se sklenicí vody na půl cesty k ústům a hleděl na ni rozšířenýma očima.

Dobrou zprávu? To, že vyhrála soud, není zas tak dobrá zpráva, ani nový stůl do kanceláře nepovažuje za hodno oslavy v kruhu dvaceti dospělých kouzelníků a všude běhajících dětí.

Dětí. Ó ano.

To přeci nemohla myslet vážně! Dítě? Teď? S Harrym? Zrovna teď, když jí začalo být jasné, že ta žena, se kterou se právě vídá, nebude jen rozptýlení? Tím spíš, že by dost dobře mohlo být Severusovo, kdyby náhodou? To je nemyslitelné.

„Molly, nevím sice, o jaké dobré zprávě to mluvíš," promluvila nakonec ochraptěle, „ale kdyby se v našem životě děla nějaká změna, vy byste byli ti první, komu bychom to řekli, že?" pohlédla a svého manžela a kývnutím ho prosila, aby s ní souhlasil.

„Samozřejmě, Molly," odvětil okamžitě Harry a úleva na jeho obličeji byla dosti značná.

Pravděpodobně si také uvědomil, že ve stávající situaci by to nebylo zrovna ideální a jen by to přililo olej do ohně.

Ne že by děti neměla ráda, ale nebyla si jistá, že tohle je ten pravý čas na to mít jedno doma. A ještě k tomu vlastní.  Jednou to přijde, to věděla určitě, ale teď ten čas ještě nebyl a nebyla si jistá, jestli je Harry ten pravý otec pro její dítě.

Se Severusem se tehdy vídala půl roku. Tajně ve svém bytě v Londýně každou středu po pravidelné návštěvě fitcentra, kam musela chodit kvůli klientům. Ne kvůli tomu, aby je přilákala svým tělem, ale aby ukázala, že její firma o ně stojí. Nutno podotknout, že většina se chytla na ten první důvod.

Když po dalších třech měsících viděla na Harrym, jak ho současný stav ničí, rozhodla se vzít břemeno zodpovědnosti na sebe a s těžkým srdcem navrhla rozvod. Harry, který se napřed naoko bránil, se jí poté omluvil a vysvětlil jí, jak se to má s jeho roční známostí jménem Cho Changová. Hermionino prvotní překvapení z opětovné volby nakonec přešlo do radosti, kterou s ním musela sdílet, když se podívala na jeho obličej prostý jakékoli vrásky. Harry nikdy neuměl ubližovat lidem kolem sebe. Někdy až úzkostlivě lpěl na vztahu, který měl s Herminou, protože ona jediná mu zbyla jako pojítko ke starým časům. Je dobré se ale po nějaké době posunout dál.

„Víš, Hermiono," řekl jí tenkrát, když si užívali jeden z posledních společných večerů u dobrého vína, „vždycky tě budu milovat."

„Já tebe taky, Harry," odpověděla těsně předtím, než se mu rozplakala v náručí.

Nikdy spolu nemluvili o Ronovi nebo Ginny, ale vždycky to mezi nimi leželo jako zasněžené pole. A ani tehdy, když zvedla hlavu, aby se na něj uslzenýma očima podívala, nebylo potřeba k tomu nic dodávat.

„Já vím," pronesl tlumeně a pohladil ji po vlasech.

To ona věděla taky.

Nikdy to nebude jako dřív. Nikdy to nepřestane bolet. A nikdy už to nebude jednodušší

Zprávu o tom, že se Hermiona vídá se Severusem, přijal relativně dobře. Nejspíš kvůli tomu, že z nich sice po válce nebyli nejlepší přátelé, ale dokázali se navzájem vidět soudnýma očima.

„Přeju ti to, zasloužíš si někoho, kdo nebude šílet z toho, že ho při hádce oslovuješ ‚vaše ctihodnosti' a netvrdíš, že máš ‚námitku'," prohlásil pobaveně a objal ji. Konečně přestěhovali všechny její věci do londýnského bytu.

„Ohromně vtipné," poznamenala ironicky. „Půjdeš dál?" zeptala se, když se odtáhl.

„Ehm… nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Vzhledem k tomu, co se právě děje…"

Oba se potřebovali srovnat s tím, že teď půjdou vlastní cestou a oddalovat ten okamžik dalšími společně strávenými hodinami by bylo jen zbytečným prodlužováním.

„Máš pravdu," usmála se. „Takže…"

Takže co? Sbohem a šáteček. Skvělé.

„Papíry ohledně rozvodu ti pošlu během příštího týdne," dodala, nevěda, co dalšího by měla říct.

„Klidně je přines," odvětil Harry. „Stejně se musíme domluvit, kdy to řekneme Molly a Arturovi. Hlavně dřív, než tě někde Rita vyfotí s tím tvým ředitelem," prohlásil se smíchem a jen těsně se vyhnul letící bačkoře.

„Ty aby sis nerýpnul, to by byl státní svátek," zašklebila se Hermiona stojící s rukama v bok mezi dveřmi.

„Budeš mi chybět," poznamenal tlumeně Harry a zamířil ke schodišti.

„Ty mně taky," oznámila mu tiše, přesto věděla, že ji slyšel moc dobře.

Věnoval jí poslední smutný pohled a zmizel za rohem.

 

Komentáře

Vytvořeno 14.12.2011 05:28:30 | Poslední změna 07.04.2013 20:46:34
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one