30. Vše pro osud - B: část prvá




Konečně další kapitola, že? Taky si říkám…


Možná bych na Vás měla jednu prosbu. Možná určitě. Tohle je jedna z posledních kapitol Vanilky (deklaruju předem, že na otázku kolik jich ještě bude neodpovídám, ale rozhodně to příští ani přespříští nebude), tak bych Vás chtěla poprosit, jestli byste mi, všichni, kdo čtete, napsali komentář, abych věděla, že má cenu pokračovat dál a že tu nepíšu jenom tak něco. Komentář, ať už negativní či pozitivní, přijímám s otevřenou náručí, protože chci vědět, co mám zlepšit a co se Vám líbí. Děkuji.

Věnováno všem, kteří čekali.

 


Přišel k Brumbálovi s prosbou o pomoc. Nebyl tehdy moc dospělý ani moc vyzrálý. I když je dost subjektivní říct, že je někdo vyzrálý anebo ne. Albus mu - samozřejmě ne altruisticky, požadoval něco na oplátku - nabídl pomocnou ruku a tak, když Pán zla poprvé padl, měl Severus alespoň kde nalézt útočiště.

Jeho jméno bylo, díky bradavickému řediteli, očištěno - on tedy mohl s očekáváním věcí budoucích usednout za učitelský stůl a pokusit se naučit ty duté bambusové výhonky alespoň něco. Bolest ze ztráty Lily tu byla celou dobu. Vlastně je možná někde i teď…  A pak se objevil on. Harry Potter. Chlapec tak podobný svému otci, že kdyby ty oči neznal, řekl by, že ho naklonovali a s jasným cílem mučit Severuse ho poslali zpátky do oběhu. Nebylo to dítě samo o sobě, co ho tak tížilo, byl to kousek Lily, ale Jamesova podoba byla nepopiratelná, že kdykoliv ten drobný obličej, rámovaný černými vlasy, viděl, zas a znova a znova a zas mu na mysli vytanuly ty vzpomínky, které tak nenáviděl. Sebe za ně nenáviděl, protože kdyby měl rozum, zachoval by se jinak.

A kdyby měl rozum, možná by tu dnes nedržel v náručí tuhle bytost ženského pohlaví (a velmi pěkně tvarovaného pozadí), která se ve spaní zavrtěla a otřela se oním pěkným pozadím o jeho klín, což zapříčinilo nejenom velmi zajímavé stočení směru jeho myšlenek, ale také jistý tlak v jistých partiích.

Hermiona nebyla jako školačka extrémně krásná. Předkus, neupravené vlasy, žádná líčidla, šprtka… Navíc to pro Merlina byla malá holka, která se táhla jako nepříjemný zápach za tím malým prokletím, které ho pronásledovalo. Ale postupem času musel i Severus, povznesený nad tyto věci, zkonstatovat, že tady se vážně potvrdilo pravidlo ošklivého káčátka. Ostré rysy - později zvýrazněné jemným líčením - se staly přitažlivými v okamžiku, kdy je doplnil od pohledu příjemně plný výstřih, který - jak si později i vyzkoušel - byl velice příjemný i na omak. Boky se přitažlivě houpaly, zatímco štíhlé nohy se procházely jeho myslím, kdykoli ji nechal, aby se mu objevila ve snech. O zubech spolu nemluvili, ale měl dojem, že v tom bude mít prsty Poppy v jejím čtvrtém ročníku…

Když se spolu tehdy poprvé milovali, byl jako smyslů zbavený. Ne v tom smyslu, že by po ní toužil oním ‚neutuchajícím' způsobem - i když to k tomu do jisté míry přispělo taky - ale hlavně proto, že si vlastně ani pořádně nedokáže vybavit, jaké to bylo. Ví, že to bylo její poprvé, že ona za ním přišla, že se před tím potkali na chodbě, že mu rozbila velmi vzácný exemplář mainovce vodního a že si to pak… užili u něj v ložnici.  Nemiloval ji, to věděl, ale přitahovala ho. Moc.

Mohl mít ženy, spoustu žen, jeho plat nebyl nijak neuspokojivý, tím spíš, když strava a ubytování byli součástí smlouvy, ale tuhle společnost nevyhledával příliš často, neboť platit někomu, aby vás hodinu či dvě miloval, to vám nedá to uspokojení, které vaše duše potřebuje. Hermiona byla vlastně jeho první a jediný vážný vztah, jenž měl. A velmi vydařený vážný vztah, i přes počáteční poněkud nejistý start.

Ano, start. To je to místo, kde skončil, než začal uvažovat nad jejími skvostnými křivkami… Vskutku.

Jejich další… ehm… intimní setkání se konalo na té lektvarologické soutěži, kde neměl ani tolik důstojnosti, aby se držel při zdi a (ze sobeckých důvodů) jí radil, co má jak udělat. A vyhráli, tudíž se do školy vrátil s jasným poselstvím, že on je schopen své žáky něco naučit.

Poté následovalo ono šťastné shledání se starými přáteli, když… když splnil závazek vůči Brumbálovi a byl tedy zařazen po Voldemortův bok.

Budu doufat…

Ne, tohle nebylo jeho nejlepší období. Po naplnění slibu, který dal Brumbálovi, se Severusova nálada málokrát dostala nad bod mrazu. Tím spíš, když pochybnosti v jeho duši nabíraly na intenzitě s každým dalším dnem, jež musel trávit jako věrný služebník Pána zla a noci naplňovaly sny plné křiku střídané těmi sice příjemnějšími, avšak celkový efekt nelepšícími.

A tehdy ji taky nemiloval. Alespoň si to myslel, neboť přestože na ni neustále myslel, vkrádala se mu do snů - ve kterých si občas právem připadal jako Humbert Humbert z Nabokovy Lolity - jeho patron si stále držel tu stejnou podobu. A tihle strážci se mění podle toho, kdo do vašeho života vstoupí a zanechá hlubokou stopu. Nebo ne? Byl zmatený z vlastních pocitů, to už si dnes může přiznat, neboť teď už není nikoho, kdo by to proti němu použil. Možná, že laň nebyla vyjádřením citů k Lily. Sladká Lily… možná tam tehdy pro její křehkost, jemnost a plachost byl jiný důvod. A možná ten důvod vězel v něm samém a zrcadlil jeho podstatu… Ono ušlechtilé zvíře s ním ale zůstalo až doteď. Pravděpodobně si zase jednou někdo vycucal teorii o změněném patronovi z prstu, přestože sám u Tonksové tuhle změnu viděl. A možná to právě u něj s city nemá nic společného.

Těch několik měsíců na straně Voldemorta bylo vážně vyčerpávajících. Musel hlídat Smrtijedy ve škole, aby mu nevyzabíjeli žáky, musel hlídat žáky - včetně Weasleyové, která sice po své poslední návštěvě nevykazovala známky protestu, nicméně byla neustálým potenciálním nebezpečím. Musel plnit příkazy Pána zla, jehož vrtochům také nebylo zrovna snadné vyhovět a jako třešničku na dortu měl na starosti ještě Pottera a jeho cestu k Viteálům. Díky Bohu za to, že jich nebylo oněch obávaných sedm, jinak by možná nebyl konec ještě dnes.

„Běž!"

Celých následujících pět hodin si vyčítal, že ji nechal samotnou. Mohla být dávno mrtvá a on by za to mohl, protože místo její ochrany, ochrany nevinného, ji strčil přímo do jámy lvové. Mezi ty, kteří ji měli najít a zabít, aby Potterovi nepomohla. Nijak.

„Zato mně pomůže do hrobu," zamrmlal si zmoženě pod nos, když odvrátil další z kleteb. Ať už ji na něj vrhnul kdokoli, měl hodně velký vztek, neboť její odklonění ho stálo pár hlubokých nadýchnutí a úkrok vzad.

„Do prdele!" ozval se odněkud zpoza zhroucené zdi povědomý hlas.

„Kingsley?" konstatoval překvapeně Severus, když se z oblaku dýmu vynořil kouzelník s náušnicí v jednom uchu.

„Snape?" zarazil se Pastorek, nevěda, co si počít.

„Zrádče!" ozvalo se za bystrozorem nenávistně a v dalším okamžiku se vynořil z chuchvalce cihlového prachu mladík s hůlkou ruce a krví podlitýma očima, kterého Severus tipoval na necelých devatenáct let a možná… Mrzimor?

„Mdloby na tebe!" zareagoval okamžitě Severus a poslal tak bezvládné tělo k zemi.

Z příštích několika minut, kdy s Kingsleym bojovali proti nezkušeným čarodějům, jejichž umění se dalo označit za stěží zvládnuté pošetilé mávání hůlkou, si pamatuje pouze křik, barevné záblesky kleteb létajících nebezpečně blízko a nakonec to tíživé ticho, které nastalo, když byl i poslední vzdorující připraven o možnost se jakkoli bránit.

To ticho bylo zvláštní; jako by je prostupovalo. Severus cítil podivnou tíži na ramenou, která se přesunula jako ostrá bodavá bolest do Znamení zla na levém předloktí. Ze záchvěvu magie, jež jím procházel, mu po zádech přeběhl mráz.  Chvatně vyhrnul rukáv, aby zahlédl, jak lebka s hadím jazykem mizí ve zlatém záblesku světla a kůže bez jakékoli stopy po značce zůstává podivně prázdná.

Pastorek, přesvědčen o Snapeově loajalitě vůči straně dobra, kývnul hlavou a vydal se směrem, kde tušil dějiště toho, co cítili, ale neviděli a nebyli schopni popsat. Severus ho několika rychlými kroky po pár vteřinách dohnal a společně mlčky vešlis  toho, co kdysi bývalo hlavní recepcí ministerského patra.

Uprostřed sutin z propadlého stropu stál v tom absurdně absolutním tichu zaprášený Harry Potter s hůlkou v ruce a nehybně zíral na mrtvé tělo lorda Voldemorta. Jako by ho něco probralo z transu, otočil se přímo na Severuse v momentě, kdy měl on pocit, že tahle hluchá a nehybná scéna se už nikdy nepohne. Tu jednu jedinou vteřinu, kdy si hleděli do očí, měl Severus pocit, že už se nikdy nenadechne, a pak, jako vysvobození z poroby, mu to dítě nepatrně kývlo na srozuměnou a v tu chvíli jakoby se znovu čas dal do pohybu, zvuk začal opět existovat a svět se zas začal točit.

Sledoval ho, jak běží k Hermioně, která vypadla až na pár škrábanců naštěstí v pořádku a v náručí svírala hlavu s vyhasínajícíma očima. O pár minut později stejně prázdnýma, jako těch desítek dalších, kteří se postavili za to, čemu věřili, ať už to bylo dobré či zlé.

Stál a sledoval, jak z velkých hnědých očí kanou slzy na bledý obličej, jehož výraz se už nikdy nezmění, oči už se nikdy ustrašeně nevyhnou jeho přísnému pohledu a rty už nikdy nepromluví ve chvíli, kdy by neměly.

Život vyhasl a co se stalo, nemůže se odestát.

 

Komentáře

Vytvořeno 27.11.2011 18:29:46 | Poslední změna 18.12.2011 17:43:48
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one