29. Vše pro osud - A: část prvá




Vím, že je to po hodně dlouhé době, co přidávám, ale myslím, že je dobře, že jsem to nechala uzrát zhruba 14 dní. (wix, mám pravdu?)

Název se Vám pravděpodobně bude zdát až příliš složitý, ale myslím, že postupem času se opona zvedne alespoň natolik vysoko, abyste pochopili.

Upřímný dík patří wixie za její rady a (asi tak nějak) betaci. CELÁ část A se vším všudy je proto věnována Tobě.

Děkuji a PS: udržuj si vnitřní integritu bez ohledu na substance okolo




Přetočila se na záda, když ji zatroubení sypacího vozu tlumené čerstvě napadeným sněhem vytrhlo ze spokojeného spánku. O nahá ramena se jí otřel chlad lednového rána a na odhaleném krku ji polechtal horký dech muže spícího vedle ní. Jeho ruka Hermionu pevně svírala kolem pasu a ona zapřemýšlela, jak se vlastně celé tohle stalo. Jak se k tomu dopracovali? Kdy se dostavila ta změna rolí?

Musela zapátrat v paměti hodně hluboko, aby na to přišla.

V jedenácti přišla do úplně nového světa, kde se jí všechno Nevillovým věčně ztraceným žabákem počínaje, bombou hnojůvkou konče zdálo skvělé. Magie - něco, co existovalo do té doby jen v knížkách - se stala realitou. Dokázala napravit škody, uzdravit nemocné, usnadnit život. Postupem času se naučila rozlišovat mezi dobrými a špatnými kouzly; nikdy ji ale nepřestane fascinovat, jak to celé funguje. Byla tu i magie, která dokázala ničit, ublížit a, jak s hrůzou zjistila po smrti Cedrica, dokonce zabít. Chtěla a potřebovala vědět vše o té ‚dimenzi', v níž se náhle ocitla a která byla tak jiná od té mudlovské, aby se s ní mohla dokonale sžít.

V průběhu let strávených v Bradavicích si také začala uvědomovat, že ne všichni vnímají toho konkrétního kouzelníka jako bytost s darem, nýbrž všímají si také jeho rodiny a zda je magická podstata děděná, nebo se jen tak náhodou vyskytla. Později si uvědomila, že kouzelníci z mudlovských rodin opravdu představují hrozbu pro uzavřenou komunitu, která se snaží skrýt před ostatními; kdyby totiž odhalili tenhle svět zázraků nějakou neopatrností, kterou se teprve museli naučit a nebyla jim přirozená jako ‚domorodcům', z kouzelníků by se stali otroci léčící nemoci na počkání, opravující věci během vteřiny a vůbec plnící přání celé nekouzelnické majority.

Ovšem ona čarodějná podstata nebyla věc, kterou člověk mohl ovlivnit, proto ji Malfoyovy urážky a posměšky zraňovaly mnohem víc. Ona si tohle nevybrala, ale byla za to ráda a bránila se jakýmkoli útokům ze strany jemu podobných.

Profesoři ve škole měli jít příkladem svým žákům, jako třeba taková McGonagallová, která řešila všechno pouze s ohledem na stávající situaci, nijak se nezaobírala původem hříšníka. Brumbál byl, dle Hermionina skromného názoru, až přílišný aktivista v bránění práv mudlovských čarodějů; ovšem fakt, že se snažil být protiváhou Voldemortovi, to trochu zmírňoval. Ostatní profesoři, ač rivalové v kolejních záležitostech, se k těmto věcem nijak zvlášť nevyjadřovali. Severus Snape ovšem tvořil onu pověstnou výjimku potvrzující pravidlo. A rozlousknout tenhle oříšek se povede jen velmi pilným veverkám.

Zdálo se, že s kouzelníky s mudlovskou krví neměl žádný větší problém, jenže misky vah pak převážila skutečnost, že byl Smrtijedem a to Hermionu zasáhlo víc, než by si byla kdy ochotná připustit. Byl to zajímavý muž s velkým charisma, smyslem pro pořádek a vyžadoval na veřejnosti respekt. Kolem něj, jak říkala Levandule při jednom ze svých nikým nežádaných výlevů choré mysli, se vznášela aura tajemna. A to ji přitahovalo. Koneckonců jako všechny ostatní. Někdo se toho bál a proto ho nenáviděl a špinil jeho jméno - i tak se dá projevit strach - někdo, jako třeba ona, ho tiše obdivoval.

Nikdy k němu netíhla víc, než by bylo zdrávo. Přece nebyla blázen a nemůže si myslet, že by chtěl mít něco s někým, komu denně dával jasně najevo, že je pro něj méně než bláto na podrážce a její vzhled byl nesporně něco, co si nezasloužilo ani komentář - to zaprvé, a zadruhé - fosílie nechávala archeologům. Ne, opravdu to nebyl vtip. Muž ve věku jejího otce, to bylo prostě nemyslitelné. I když kouzelníci žijí déle - mnohem déle - než mudlové, tohle bylo něco, co nedokázala přejít jenom tak. Je pravda, že nevypadal víc jak na třicet, ale to přece nebylo povolení, aby se s ním do něčeho pouštěla. Proboha, vždyť jí bylo sedmnáct. Jak už řekla, nebyla blázen, žeano.

 A pak, jako příběh ze špatně psaných romantických knížek, které kdysi čítávala, si něco začala s profesorem. Zakázané ovoce, nedovolená slast, zapovězená láska říkalo se v těch knížkách. Kdyby tam alespoň ta láska byla. To, že ho tehdy nemilovala, to věděla určitě. Jenom ji přitahoval tak, jak může vyspělý muž v ‚nejlepších letech' přitahovat mladé téměř dospělé děvče.

Bylo to trapně ohrané a jakoby to na ni někdo nachystal. Jakoby byla jednou z hrdinek v oné brakové literatuře, kterou četla tajně, aby o tom Severus nevěděl. Na druhou stranu si nemohl stěžovat, většinu inspirace do ložnice měla z nich. Pravidelné vínové dýchánky s Lunou na to neměly absolutně žádný vliv. Vůbec. M-m.

Byla tehdy jenom unavená a potřebovala se projít, což jí její sice soukromý, leč na procházky nevhodný pokoj jaksi neumožňoval. Byla v tajném plížení se po hradě dobrá, měla taky výcvik od Harryho, jenže Filch byl prostě lepší a tak ji našel. Několikrát. A kam mohl ten slizký člověk jít, pokud chtěl trest pro někoho z Nebelvíru? Přesně tam, kde si ho bude moct vychutnat sám - za hlavou Zmijozelu.

Už tehdy jí to přišlo celé laciné, nenormální a strojené. Cesty osudu jsou očividně nevyzpytatelné a někdy těžko pochopitelné.

Ona zmiňovaná zmijozelská hlava byla ovšem nepředvídatelně shovívavá, co se školního trestu týkalo, a proto primusku hlídkující na chodbě připravila pouze o dvacet bodů a jeden klidný spánek. Později, když si ona studentka přišla pro vysvětlení něčeho, co se ani nemuselo stát, protože přepracovaní lidé mají halucinace naprosto běžně, ji zatáhl s jejím svolením do postele a závdavkem si vzal její tělo.

Tím to mělo celé hasnout, konec zvonec. Jednou a dost. Impulzivní věc, o které neměla napřed ani čas přemýšlet a která se neměla opakovat. Jako když si v náhlém popudu koupíte halenku v barvě, která vám nesedí. 

Jenže někdo nechtěl, aby to tímhle skončilo. Vracela se k němu ve stále se časově prodlužujících kruzích, jako by ji spisovatelou pero táhlo na nitce za sebou po řádku, na kterém píše kudrlinkami její příběh odvíjející se do neznáma.

A vždycky to byl Severus, objeviv se na scéně, kdo ovlivnil její život zásadním způsobem a nasměroval ho zase jinam. A znova a znova a znova.

Hermiona věděla, že to ze začátku byl hlavně pocit, že je dospělá, co ji k němu táhlo. A Severuse k ní zase táhlo její tělo. Nebyla žádná ‚extra třída', jak by řekl Seamus. Malá prsa, skoro žádný zadek, útlé boky, a přesto se mu líbila.

Co taky mohl dělat? V jeho věku odříznutý od světa na hradě plném pubertálních hormonů.

„Dovol mi, abych ti připomněl, že na mě Brumbál neuvalil zákaz vycházení. Mohl jsem mít ženy mimo školu," poznamenal jí hluboký hlas do ucha pobaveně.

„Ach, jak jsem mohla zapomenout, ty sexuální bože," odvětila s hranou úzkostí v hlase a dlaní se plácla přes čelo. „A nevadí ti, jen tak mimochodem," dodala konverzačně, „že tohle je moje hlava, moje myšlenky a moje teorie?" zeptala se s obličejem napůl otočeným za sebe. 

„Chladno," poznamenal místo odpovědi a přitáhl si Hermionu rukou omotanou kolem pasu na hruď.

To jeho ‚mohl' ovšem znamenalo, že tu ta možnost sice byla, ale zůstala nevyužitá.

Severusovo pochybovačné odfrknutí do jejího krku ji v tom ještě utvrdilo.

Když tehdy zabil Brumbála, myslela si, že už ho nikdy neuvidí. Buď ho zabijí v boji, ať už kterákoli strana, nebo ho zavřou do Azkabanu a Merlin mu pomáhej. To, že na něj narazí v ministerském výtahu těsně předtím, než padne Voldemort, to čekala ze všeho nejmíň.

„Ale no tak, nebudeme si hrát na hloupé, že ne, Hermiono?" pronesl tlumeně, skloněný tak, aby se jí mohl zpříma dívat do očí.

Nadechla se, zavřela oči a pokusila se o analýzu situace.

Pokusil se ji vyděsit, když ji přimáčkl na papundeklovou stěnu, odvádí její pozornost tím, že jí dýchá na krk a zastavil výtah někde v mezipatře. Co teď?

Mysli, mysli, mysli.

Musí pryč. Pokračovat.

Ano, to bylo ono. Měla úkol, to byl důvod, proč sem přišla, proč jela v tom zatraceném výtahu s tím špatně namíchaným mnoholičným lektvarem a proč prudce otevřela oči a nedala mu šanci jí zabránit v tom rychlém pohybu, kdy zmáčkla tlačítko s nápisem 1. Patro.

Jestli počítala správně, ministr je hned na další zastávce.

„Ty jedna malá-" Ať už malá, či velká, co Hermiona byla, se nedozvěděla, neboť Severus byl přehlušen hysterickým křikem o pomoc, který se ozýval z různých směrů a s různou intenzitou, když se výtah drkotavě objevil v ministerském patře.

Severus i Hermiona zaměřili pozornost ke zvětšující se škvíře ve stěně šachty. Nohy by jim, stejně jako pak celou kabinu, osvítil proužek světla, kdyby si probil cestu skrz mračno prachu, které se s jejich příjezdem vydalo do další nezamořené části. Ozval se zvuk padajících cihel a něčí hlas utichl pod náporem spadeného zdiva. Klec se zastavila, dveře se s rachotem otevřely a odkryly tak pohled na hrůzu nahánějící obraz zkázy.

Ze suti na zemi, která bývala pravděpodobně druhým patrem, trčely dřevěné nohy psacího stolu, tyč s jedním kolečkem, která kdysi bývala kancelářskou židlí, vyčnívala z hromady cihel nalevo a napravo ležel celý šedý muž s jednou nohou pod trámem. Na zaprášenou podlahu mu z nosu kapala krev a slzy si probíjely cestičku po sivém obličeji, když křičel na okolo pobíhající čaroděje, aby mu pomohli.

Severus vystoupil z výtahu a rozhlédl se. Ze třiceti kanceláří ministrovi přímo podřízených sedmdesáti úředníků zbyla jedna velká hala plná zmatku.

„Pane bože!" ozvalo se přiškrceně za ním a Hermiona - Mafalda skryla obličej v dlaních. „To je příšerné," zašeptala, když se odhodlala znovu vzhlédnout a přelétnout pohledem tu hrůzu před sebou. Tohle rozhodně nevypadalo jako prasklé vodovodní potrubí. Panika zachvátila celé její tělo a pot orosil bledé kouzlem zestárlé čelo, jakmile si uvědomila, že tohle je to, k čemu se celých sedm let nevyhnutně schylovalo. Tohle je to, k čemu se připravovali na setkáních BA, to, o čem diskutovali na Grimmauldově náměstí a ona byla jedním z těch důvodů, proč se to děje.

Voldemort se rozhodl ukončit válku ve svůj prospěch.

„Běž!" strčil ji Severus směrem, kde tušil ministrovu kancelář, aby mohla pokračovat v tom, proč sem přišla, a vytrhl ji z proudu myšlenek plných strachu.

Z následujících hodin si nevybavuje nic než útržky. Možná to byly minuty, možná hodiny, sama neví, ale co ví naprosto přesně je to, že když všechno skončilo, když Atrium utichlo, jakmile lord Voldemort padl k zemi mrtvý, držela v náručí Ronovo bezvládné tělo a cítila se okradená o padesát let života. Skelné oči hleděly skrz ni, jeho zaprášené rty byly ještě lehce pootevřené po tom, co naposledy vydechl a než naposledy promluvil, aby jí řekl, že ji miluje a Hermiona smáčela jeho bílé tváře slanými proudy slz.

Zase se ji pokusil bránit a tentokrát to nedopadlo jako při těch dvou předchozích pokusech, kdy odklonil smrtící kletby mířící jejím směrem. Teď, naposledy, ji zaštítil vlastním tělem, když na ni Bellatrix poslala čtyři obrovské nože ze skřetí oceli. Tyhle rány nezahojí vůbec nic; materiál kdysi skřeti používali na své zbraně, které byly tím pádem nezničitelné.

Síla, jakou Bellatrix nože vrhla, odhodila Rona na zeď vedle Hermiony. Ta, vzteky bez sebe, že se zase pouštěl do něčeho, kde měla figurovat ona, vrhla na překvapenou Bellu v rychlém sledu Expelliarmus, Pouta a Petrificus totalus a pak už jenom sledovala, jak z Rona během jedné jediné minuty vyprchal život.

Harry, který o pár minut později uzavřel kruh tím, že zabil poslední kus Voldemortovy duše přebývající v těle, které si sám Pán zla vytvořil, se zhroutil vedle Hermiony na kolena a mlčky plakal, sdíleje její smutek.

Komentáře

Vytvořeno 02.10.2011 20:09:04 | Poslední změna 23.10.2011 20:47:07
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one