27. Kdo s čím zachází, tím také schází




Omlouvám se, že zkoušková pomlka trvala tak dlouho (plus ještě nějaký ten pátek trvat bude), a jako kompenzaci nabízím další kapitolu Vanilky, která čekala na dozrání.

Prosím přimhuřte oko nad kvalitou této kapitoly, vzhledem k Sařině dovolené mi neměl kdo říct, že jsou v textu jakékoli nesrovnalosti. Pokud najdete jakoukoli chybu (překlep, hrubku, stylistickou chybu či cokoli) - podněty se vždycky počítají, platí pro všechny kapitoly.

Věnování patří všem, kteří nechali komentář. Vždycky potěší.

Zuzana, Zuzule,Nadin, Chave, Anetka, Penny, Dobii, Ricky, lida, Pirswe, MichelleFlamelova, Peragar

 


Odněkud ze suterénu se vynořila myšlenka hodná okamžité Avady. Byla iracionální a nikomu (ani jí ani Hermioně) nebylo jasné, proč vůbec přišla. Navíc proč dorazila teď ráno, kdy ještě nebyla schopná uvažovat na standardní úrovni a poslat ji do kytek rychle, než bude příliš pozdě. Spojení slov „můj majetek" zahrnovalo i ji?

Vzala do ruky kartáček, namočila ho pod slabým proudem vody, nanesla na něj pastu a přiložila ho k bílým zubům, aby s naučeným pohybem tam a zpět pokračovala ve své introspektivní nebelvírské chvilce.

Reagoval na její smysl postrádající slova, jako by chápal, že řekla dvě věci zároveň, což by nebylo nic neobvyklého, pomineme- li fakt, že nechtěla říct ani jednu. Ten tón, kterým to řekl… na tom něco bylo. A jak ji při tanci držel. A začal kouřit.

Znechucena sama sebou si odfrkla, až poprskala růžovou pastou zrcadlo. Je vdaná, takhle by na jiného muže přece myslet neměla, pro Merlinovy zlaté spodky. Sklonila se nad umyvadlo, vypláchla si ústa a omyla obličej. Hůlkou nechala zmizet růžové sliny, které se vydaly po zrcadle dolů, a utřela si mokrou tvář do ručníku.

Ale proč na ně reagoval? Proč jí odpověděl? A proč jí odpověděl tak, jak jí odpověděl? A proč o tom, zatracená práce, musí pořád dokola přemýšlet? Nic zvláštního, jen klasický taneční postoj. Kouří.

 „K čertu s ním," zamrmlala a nanesla si na obličej vrstvu podkladového krému.

Tohle nebylo dobré, vůbec to nebylo dobré. Neměla tam chodit. Věděla to. Už když ta pozvánka před měsícem přišla, věděla, že tam toho devatenáctého února nemá chodit. Musí na ty jeho ruce pořád myslet? Teplé s pevným stiskem. Navíc když zjistila, že kouří.

„Do háje," zaklela a začala si nanášet lehkou vrstvu make-upu.

A proč se tam vlastně ukazoval? Nikdy nenabyla dojmu, že by zrovna My-víme-kdo byl večírkový typ. No, řekněme si narovinu, že by do něj neřekla ani to kouření, že. Snad si nevšiml té husí kůže.

„Parchant," sdělila jen tak mimochodem obličeji v zrcadle, který pod světlou tónovací vrstvou pozbyl kruhů pod očima, a jala se jej jemně prášit pudrem.  

Co ho na tom tak láká? Ničí to plíce, stojí to peníze, zapáchá to a nutí ho to pravidelně navštěvovat mudlovské trafiky, protože nic jako kouzelnické cigarety neexistuje, a on přece nerad chodil mezi mudly ve dne. Za těch patnáct let si nepamatuje, že by ho viděla v mudlovském oblečení, které by si na sebe musel bezpodmínečně nutně vzít, aby nevyvolával zbytečně velkou pozornost v nekouzelnickém Londýně. A to nebyl jeho styl. No ovšem, ne že by jako jeho studentka měla vůbec nějakou možnost ho jinak než v hábitu vidět, že. A po válce se mu vyhýbala, jak jen mohla, takže vlastně může stěží říct, co je a není jeho styl a co má a nemá rád. Jeho dlaně hřály a celé to bylo takové… matoucí, žeanojaksi. Až na ty práskací od George a Nevilla.  

„Smrdí," zatvářila se znechuceně a natřela si víčka očními stíny.

Nechutné a odpuzující.

„Příšerné," zamumlala, upravila si prstem obočí a zlehka nalíčila tváře.

No, odpuzující… Upřímně dost pochybovala o tom, že té rusovlasé barmance by to v něčem zabránilo. Kdyby ovšem vůbec k něčemu dostala šanci jako NĚKDO, žeanojaksi. Velmi příjemnou šanci, děkuje za optání.

Škodolibě se ušklíbla a lehce zvýraznila oči černou tužkou.

Ovšem to ještě neznamená, že když cítí slabý pocit satisfakce za něco, co by vlastně neměla… o čem by… jak by… no prostě za TO, jak na TO musí neustále myslet. NA TO, na NĚJ a na TAMTO. Díky Merlinovi za ta zájmena.

Zamračila se, odšroubovala černou lesklou tubu a řasy lehce natáhla řasenkou.

Ještě ke všemu ji donutil mít o něm v noci sen. Další v řadě, jak si právě bezděčně uvědomila.

Prohlédla si svůj odraz v zrcadle a shledala, že je pro tentokrát spokojená.

A pokud si dobře pamatuje, co říkal Harry minule u Weasleyových na obědě, tak začala mluvit ze spaní.

 „Doprdele," zaklela hlasitě a doufala, že protentokrát mlčela.

 

Kouření. Co je na tom tak světoborného? Nic. To je ono. Právě že vůbec nic. A právě proto se přemístila o deset minut dřív než obvykle do středu Londýna pět bloků od kanceláře. Aby se mohla stavit v tabáku a to ‚nic' vyzkoušet.

Měla by to udělat. Ještě to nezkoušela a to jí v září bude šestadvacet, pro Merlina. Měla by. Začínaly ji svrbět dlaně

„Do- dobrý den," zakoktala se v nejbližší trafice a proklela se za to, že se třepe, jako by jí bylo třináct. „Jedny cigarety," vyžádala si od prodavačky a okamžitě si pogratulovala k výši své nahlas ohodnocené inteligence.

Kdo jí dal ten titul a za co?

„No to je mi jasný," odpověděla mladá blondýna s velkýma modrýma očima a přehodila žvýkačku z jedné strany úst na druhou. „Ale musíte mi říct, jaký byste ráda."

„No…" zamyslela se Hermiona a bezradně se rozhlédla po regále s pěti plnými policemi, které byly pokryty pečlivě seřazenými krabičkami cigaret různých značek.

Co teď? Poradit si, nechá si poradit.

„Potřebovala bych… něco lehčího. Víte, snažím se… snažím se přestat," vymluvila se na první věc, která ji napadla, když zahlédla nápis pod plakátem Marlboro „Požádejte při odvykání o pomoc svého lékaře nebo lékárníka".

„Myslíte na peníze lehčího nebo obsahově?" práskla dívka žvýkačkou a otočila se na zboží za sebou, aby si ho pořádně prohlédla.

„Určitě obsahově," prohlásila rozhodně a pomyslela na trezor v Gringottově bance. Slušně zaplněný trezor v Gringottově bance.

„A můžou bejt mentolový, nebo chcete čistý?"

No, nemusí hned napoprvé páchnout jako popelník.

„Mentolové, prosím. A jedny žvýkačky k tomu zapalovači."

 

Vyšla z obchodu a za nejbližším rohem se zastavila, aby se opřela o zeď. Prohlédla si zeleno-bílou krabičku zabalenou v celofánu a ušklíbla se nad tou ironií.

Donutí ji kouřit (rozhodně to dělá jenom kvůli němu, žeanojaksi) a ještě k tomu ji donutí, aby si koupila výrobek právě v jeho barvách. Zmetek.

Zapalovač s koťaty, tu nestvůrnost hodnou jenom Umbridgeové, přešla raději bez povšimnutí a sundala z papírové krabičky průhledný obal. Mohla by si pořídit plechovku na cigarety. Tu pěknou červenou, co viděla pod sklem u pultu.

Ale no tak! Už přemýšlí, jako by tuhle nechutnost chtěla snad provozovat i v budoucnosti. Hanba.

Otevřela hlavičku cigaret, odtrhla alobalový kryt a jednu vytáhla. Promnula cigaretu mezi prsty, zašustilo to.

Koťata na zapalovači, který svírala v dlani, na ni hleděla, jako by snad byla živá, když ji něco napadlo. Rozhlédla se a vytáhla hůlku. Poklepala na zapalovač a pronesla tiché Enervate. Doufala, že to bude fungovat; na hrneček se lvem, který koupila Harrymu k vánocům, to fungovalo.

Koťata se protáhla a začala běhat po obvodu zapalovače, jež měl průměr asi dva centimetry.

Ahoj, Dolores.

Zaplašila myšlenku na růžový kardigan a vložila tabákovou ruličku do úst.

Je nechutná. Zkouší to kvůli někomu, kdo jí za to vlastně ani nestojí. Nesmí ji za to stát. Pro Boha živého! Vždyť ona je vdaná a dělá tu cosi kvůli někomu naprosto… nevhodnému.

Z toho by si jeden… zapálil.

Škrtla, ale jen to zapraštělo a nic se nestalo. Škrtla znovu a sprška jisker, která s tmavého otvoru vytryskla, se poroučela k zemi. Zamračila se a se zapalovačem zahrkala. Zmáčkla páčku znovu, ale pořád nic. Všimla si drobného výstupku a zkusmo ho posunula v miniatruní kolejničce na druhou stranu. Tentokrát, když stlačila škrtadlo, jí plamen, který vyšlehl, málem upálil obočí, neboť se ve slabém závanu větru vydal vstříc jejímu obličeji. Okamžitě zapalovač pustila a ten s klapnutím dopadl na zem.

Jistě, dělá tu ze sebe blázna skrz balíček cigaret, neumí ani zažehnout obyčejný zapalovač a do toho si minulé soboty, TÉ soboty, pobrukuje tu hloupou melodii When i kissed a Teacher.

Sebrala ublíženě se tvářící koťata ze země, plamen zeslabila na polovinu a konečně si připálila. Kouř ovšem nevdechla, nechala cigaretu vznítit se bez pomoci.

Dobré, zatím je to dobré.

Levou rukou ji vzala mezi ukazováček a prostředníček a zastrčila zapalovač do miniaturní kapsičky v kabelce.

Opět cigaretu přiložila k ústům a lehce potáhla.

Kouř ji zaštípal na horním patře přes průdušky snad až v palcích u nohy, přesto se udržela a nerozkašlala se, jen dým okamžitě vyfoukla.

„Zatraceně!" dostala těžce přes stažené hrdlo a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Setřela z tváře slzu, která se jí tam dostala, když se urputně snažila se nezakuckat a napočítala do desíti, aby se uklidnila.

Cigareta na ni z jejích vlastních prstů netečně zírala, jako by tam byla čistě náhodou.

Hermiona se znova hluboce nadýchla a opět potáhla. Teď už to nebylo tak hrozné. První, naprosto šílený a dýchací cesty na prach pálící pocit už se nedostavil, a když si potáhla potřetí, rozeznala za prachovou clonou i mentolový závan.

 

„Omlouvám se za zdržení," vpadla Hermiona udýchaně do zasedací místnosti. Všichni už tu byli.

Krucinál.

Věděla, že na pondělí schůzku se nesmí přijít pozdě, ale vždyť má zpoždění jen dvě a půl minuty.

Usedla na svoje obvyklé místo vprostřed stolu a dělala, že tam vlastně ani není.

„Hermiono, vy kouříte?" naklonil se k ní starý Gary z oddělení rozvodů s tichou otázkou.

„Já? Err… Ne- cože? Jak vás to napadlo?" vyhrkla spěšně a rozhodla se později najít nějaké kouzlo, kterým by se toho zápachu zbavila.

„Cítím z vás cigarety," podotkl Gary a zkoumavě se na ni zadíval svýma vodově modrýma očima.

„Víte… já… stavovala jsem se ještě pro kávu do stánku a v řadě přede mnou pán kouřil jednu od druhé, tak jsem to asi nasála," vymluvila se jako malá školačka na první lež, co jí přišla pod ruku. Jako již po několikáté dnes, že.

„Zkuste Inodorus, jednoduché a praktické," mrkl na ni stařík přívětivě a opřel se zpět do židle, aby se věnoval poradě.

„Děkuji," usmála se na něj Hermiona a v duchu se zašklebila nad tím, jak rychle vyřešil její problém.

Pravidla a naše morální zábrany, to je soubor něčeho, co se bojíme porušit, ale stejně to uděláme, protože vždycky se najde "výjimka", pro kterou "Vážně a opravdu" stojí za to celé to obejít.

 

Komentáře

Vytvořeno 10.06.2011 21:43:45 | Poslední změna 29.06.2011 23:33:07
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one