26. Had, čarodějnice a lev




Byl tu velikonoční zajíček Severus a ze svého košíčku mi tu pro Vás nechal kapitolu

Užijte si to.

Věnováno Všem, kteří komentovali

 

„Paní Potterová," oslovil Hermionu Severus a odkašlal si. Doufal, že si následující slova nevyloží špatně. „Nechtěla byste si zatančit?" zeptal se přehnaně neutrálně, což vyznělo, jako by ji uboze prosil. Zatnul zuby.

Nechtěl s ní tančit. Nechtěl. Ne…

„Zatančit?" nechápala a ustala v hledání šampaňského, přičemž na něj upřela své hnědé oči.

Absolutně ne. Vůbec.

„Ano," odpověděl přes stažené hrdlo, ruce složené za zády, už tak pevně sevřené v pěst, sevřel ještě víc. Vytáčí ho. Jak moc ho vytáčí.

„Eh…" Hermiona se zatvářila skoro nešťastně, jako by se nemohla rozhodnout mezi tím, zda dobře slyšela, nebo moc pila.  „Cože?" otázala se nakonec zmateně, když evidentně přišla na to, že v obou teoriích něco podstatného chybí. Proč by to dělal?

Z drdolu uvolněné prameny jí sahaly na nahá, bledá ramena. Obočí se stáhlo do nechápavé linky, rty se mírně pootevřely.

„To znamená synchronizovaně se v páru pohybovat do rytmu zvuků vycházejících z reproduktoru nebo z nástrojů, na které hrají lidé zvaní v jistých kruzích hudebníci."

„Proč?" zeptala se ještě stupidněji než před tím, ačkoli Severus doteď pochyboval, že to ještě jde.

Nemínil s ní vést rozhovor o svých záměrech. A vlastně ani jakýkoli jiný hovor. Navíc vypadala, že na ni vypitý alkohol začne působit dřív než brzo a to i přes to, že tu sedmou sklenici dopila až dvě hodiny od té první a mezi tím si dala k jídlu plátek lososa s toustem, tudíž by onen dialog neměl valnou úroveň.

Natáhl ruku a čekal, až do ní Hermiona položí svou dlaň. Vyzvání k tanci doplnil zvednutým levým obočím.

Rád by se díval, jak se motá přes celý sál na dvě nuly pro dámy, ale něco velice intenzivního a při nejbližší možné příležitosti ohnivou whisky potlačeného ho nutilo k tomu, aby jí alespoň částečně odpomohl od pozdější bolesti hlavy.

Tancem, pro Merlinovy pozlacené vousy. TANCEM. (!)

Rozhodně a naprosto za tím tancem není nic jiného než to, že jí chce pomoct. Protože on, ON, je přece slušný člověk oplývající a přímo kypící nevyčerpatelným množstvím altruismu, žeanojaksi. Jeho se nikdy netýkali žádné vedlejší úmysly, žádný prospěch pro něj samotného ani nic, čemu by se dalo říkat sobectví, proto by si nikdy nedovolil vyzvat ženu k tanci, aby na ni mohl beztrestně sahat. Nikdy.

Upřeně na něj hleděla bez hnutí, otvírajíce a zavírajíce dlaň pravé ruky.

Možná mu začíná z toho učení přeskakovat. Měl by si najít nějaké hobby.

Možná by si měl najít někoho nastálo, aby nemusel Merlinvíkde (neví a ani vědět nechce) složitě dohledávat staré známosti, které od něj chtěly přesně to, co on od nich - diskrétní schůzku jednou za čas. Přesně tak, jak tomu bylo tehdy, když se z nich stali známí jistého druhu.

 A možná to byla i Kingsleyho poznámka na Hermioninu adresu pronesená v reakci na slova starého Mertiliuse Konvičky, co Severuse ponoukalo k onomu bláznivému nápadu, který právě (neochotně, nerad a z donucení samozřejmě) realizoval.

 

„Severusi, měl byste se bavit."

„Nemyslím si, že jsem tu proto, abych se bavil," odpověděl kysele a myslel při tom na to, jak ho Pastorek pod rouškou ‚výhod pro Bradavice' donutil, aby přišel.

„Co třeba tanec, příteli?" usmál se stotřicetiletý vysloužilý mistr lektvarů z Manchesteru a položil mu vrásčitou ruku na rameno.

„Se vší úctou, pane Konvičko, nemyslím si, že bychom si u toho nepošlapali nohy," pronesl s kamennou tváří a doufal, že si nikdo nevšiml toho, jak rychle se ponořil do své sklenky s červeným vínem, když mu zacukaly koutky. Nemohl si takovou příležitost nechat ujít.

Konvička se hlasitě rozesmál, až se zdálo, že někdo tak starý se při tak hlasitém smíchu musí rozsypat. Bylo to zvláštní skřípavý zvuk, něco jako směsice pískání konvice a štěkání. Když se mu konečně povedlo se dostatečně uklidnit, ukázal prstem na druhou stranu místnosti.

„Tam ta mladá dáma vypadá na to, že umí dostatečně sehrát své tělo, aby mohla tančit. Dle pohledu mého zkušeného oka samozřejmě. A jak jsem usoudil z jejích pohledů naším, nebo spíš vaším směrem, Severusi, jsem si docela jist, že by jí možná ani nevadilo, kdyby se na jejích rozkošných nohou ocitly vaše polobotky a vyvinuly jisté tlaky."

A nejen polobotky na nohy.

„Ano," přitakal (kdoví na co) okamžitě ten zrádce Kingsley. „Musím říct, že z Hermiony  je velmi… ehm… jak bych to… pěkně přírodou vyrobený exemplář ženského pohlaví."

„Říkal jste Hermiona?" zeptal se zaujatě Mertilius a upřel svou pozornost plně na zmiňovanou ženu.

„Ano, Hermiona Grangerová - Potterová. Ta co-"

„Dělala reklamu na Vilemiino mystérium!" vykřikl stařík a až přehnaně energicky rozhodil rukama, přičemž mu ze skleničky vycáklo pár kapek bílého vína.

„- pomohla porazit Voldemorta," dořekl Pastorek a zatvářil se nechápavě.

„No jistě, to mě mohlo napadnout, odkud ty nohy znám…" zabručel si Konvička pod vousy a oba vedle něj stojící muži si vyměnili překvapené pohledy.

Severus raději ještě jednou pro jistotu zkontroloval Tu-na kterou-by-neměl-myslet a shledal, že od jeho poslední prohlídky před pěti minutami jí opravdu neupadla spodní část šatů. Otočil se pro jistotu na Pastorka, protože Slečna Červená byla pohledem nebezpečně blízko.

Ty nohy viděl kde? Přimyslel? V jeho věku by něco takového mělo být už zakázané. Ještě by z toho mohl mít dračí spalničky.

 

Velmi pěkně přírodou vyrobený exemplář ženského pohlaví…

Jednou ho prokleje. Jednoho krásného dne…

„Slyšíte mě?" ozvalo se.

„Samozřejmě, že vás slyším," odsekl Severus podrážděně. „Máte snad pocit, že jsem stihl od vašeho hloupého dotazu na to, proč s vámi chci tančit, ohluchnout?"

Jistě že Hermionu slyšel, ale že by mlčel příliš dlouho, to už si neuvědomoval. Není nutné jí to ale říkat, žeanojaksi.

„Takže proč?" dorážela dál.

„Prostě proto. Jdeme!" zavelel, obemknul oněmi nabídnutými a pořád volnými prsty Hermionino zápěstí a nevybíravě ji táhnul k parketu.

Kdyby měl dvě těla, to druhé by teď to první pravděpodobně rdousilo nebo vraždilo avadou.  Proč to vlastně dělá? Ty nepochopitelné věci, říká nesmyslné věty a jde s ní tančit.

Zabral rukou, kterou paní Nechápavou vlekl za sebou, a obloukem ji dostal před sebe. Jen tak tak zastavila, aby do Mistra nevrazila.

Zamračil se dolů na její lákavé červené rty.

Má kroužit v opakujících se sadách tónů s ní, která ho téměř každou noc obtěžuje ve snech a nutí ho prožívat horké chvilky ve sprše. Velice neočekávaně se střídá s Albusem, Pánem zla, Potterem, Longbottomem a jinými studenty, kteří se ho, jak se zdá, odhodlali strašit do nejdelší smrti.

Tančit, pro Merlina!

No, ne že by ty ranní chvilky byly nepříjemné…

„Vy kouříte?" vytrhla ho Hermiona ze zamyšlení, když mu dýchla na krk otázku, na kterou nebyl připravený odpovědět. Především pokud mu u toho dýchá na krk a jeho z toho mrazí až… na zádech.

„Cože?" zamrkal Severus nesoustředěně, uchopil ji za - příjemně tvarovaný - bok a pravou ruku a začal se s ní rádoby rytmicky pohybovat po parketě do taktu písně vycházející z reproduktoru. Jakýsi Al Green s jeho How can you mend a broken Heart.

Všechno lepší než Celestina Warbecková a Sudičky.

„Ptám se, jestli kouříte," zeptala se zneklidněle. Asi ji dnes večer ignoroval v přímém kontaktu až příliš často. Teplo jejího těla bylo velice příjemné a Severus byl velice rád za to, že dokázal některé jisté reakce svého těla alespoň trochu tlumit.

Zatraceně.

„Jestli kouříte, jsem se vás ptala," zopakovala Hermiona otázku důrazněji než předtím a chtěla se zastavit, což jí on ovšem nedovolil. Muž vede, ne žena. Najmě pak alkoholem posilněná žena, která vám svou vůní…

Sakra práce.

Otočka doprava.

Nestyděl se. Kruci, vlastně ani neměl za co. Ale ti nepodarkové mu dávali zabrat a ventilovat to nějak musel. Přece.

„Jak jste na takovou smyšlenku přišla, to mi není jasné," odpověděl úsečně, když minuli Pastorka stojícího u parketu, kterak v zapáleném rozhovoru s jakýmsi malým Japoncem rozhazuje rukama. Ten je zahlédl, spiklenecky, zároveň však až děsivě vševědoucně na Severuse mrkl. Ten raději s kamennou tváří dělal, že to nevidí.

„No já nevím, ale mě to nepřijde jako blud, když cítím, že vám hábit čpí cigaretovým kouřem. To je objektivní fakt. Příště by možná bylo lepší, abyste kouřil v něčem jiném, než v čem pak jdete."

Kdyby posunul pravou ruku jen o kousek dolů…

Do háje s tím.

„Slečno Grangerová, důrazně vám doporučuji, abyste mi tu laskavě nejezdila nosem po hábitu jak Potter po mokré podlaze a věnovala se tanci," varoval ji studeně a i nadále se snažil ignorovat závan vanilkové vůně promísené s alkoholem.

Otočka doleva.

„Paní Potterová," opravila ho automaticky a důkladněji mu sevřela nadloktí. Očividně začalo působit další šampaňské.

No jistě, jak by mohl zapomenout, že. Paní Příjemná-na-dotyk Potterová. Manželka Toho-který-nikdy-neuměl-myslet-dopředu-a-vždycky-mu-to-vyšlo. Určitě ho miluje. Intenzivně a celým srdcem. A dává mu to najevo pokaždé, když přijde z práce. Intenzivně a celým tělem.

Nejen na dotyk dlaně příjemným tělem.

Kruci.

Odeslal tyhle pálivé myšlenky do seznamu ‚Promyslet u whisky' a dělal, že nevidí, jak si ho onen zmiňovaný Potter prohlíží.

„Ano, jak bych na vašeho dokonalého manžela mohl zapomenout, že," procedil skrz zaťaté zuby a udělal půlotáčku, takže se opět ocitl čelem ke Kingsleymu. A to nebylo vůbec dobře. Ministr, který se tím pádem ocitl přímo naproti němu, stál nyní již o samotě upíraje k nim svou plnou pozornost, zatímco upíjel modrý koktejl.

Otočka doprava.

On ho příště rozdrtí, až z něj nezbude ani mýdlová bublina.

 „Harry není dokonalý," pípla mu do látky hrudi.

Cože? Kdože? Musí si pořídit naslouchadlo.

„Myslím, že byste měla přestat pít, Hermiono. Leze vám to totiž na mozek," zašklebil se, aby odboural zvednutý koutek, a ze samé iracionální a absolutně nelogické (a rozhodně jako další věci, kterou při nejbližší výše zmíněné příležitosti utopí ve whisky) radosti udělal otočku ve směru hodinových ručiček.

Nikdo z přihlížejících (a že jich nebylo k jeho nesmírné radosti málo), včetně Hermiony samotné, otočku nečekal. Její překvapení bylo nadto asi osmsetkrát znásobeno tím, jak ji to (ksakru!) vlastně oslovil, tudíž s jednou promilí a dvěma setinami k tomu to bez pádu ustála jen těsně; ovšem to, aby Severusovi neobtiskla podpatek na botu, už vychytat nezvládla.

 „Au! Ženská jedna zatracená!" vykřikl, když mu její černá semišová bota (určitě) rozdrtila záprstní kůstky.

„Laskavě nenadávejte mojí ženě, profesore Snape," ozvalo se za ním dosti nakvašeně.

„Pane Pottere," oslovil osobu očividně nacházející se za ním, pustil tu jeho Přesně-na-Severusovy-ruce-tvarovanou manželku, jako by snad byla prašivá, a otočil se k němu s rukama již založenýma za zády. 

 „Vaší manželce nenadávám, pouze jsem reagoval na její vehementní snahu zatlačit mé prsty do podlahy o tři patra níže, což vzhledem k tomu, že pod námi už je jen jedno patro, není moc dobré. V momentě, kdy začnu takzvaně nadávat, věřte, že to poznáte, nejsem si totiž jist, zda vaše svaté uši taková slova někdy slyšely," pronesl poslední větu s hranou přívětivostí v hlase. „Teď, když budete tak laskav, vám vaši manželku přenechám do plné péče. Slečno Grangerová," pokynul Hermioně hlavou a vydal se směrem do chodby, kde viděl mizet cíp Pastorkova fialového společenského hábitu.

Spratek.

„Potterová!" křikla za ním zlostně bruneta a Severus si uvědomil, že se jí podíval všude možně, výstřihem samozřejmě počínaje a ušním boltcem konče, ale oči nějakým záhadným způsobem vynechal. A to přitom byl tak blízko, když se díval na její nakrčené obočí.

Příšerné.

Ale co bylo příšernější ještě víc, bylo to, že nad tím vůbec uvažoval.

Komentáře

Vytvořeno 25.04.2011 10:51:04 | Poslední změna 07.05.2011 14:41:52
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one