23. Příznivý tok času




Úvod k téhle kapitole je staršího rázu, já se však rozhodla ho z nepochopitelných důvodů nechat tak, jak je. Proč? Nevím, ale pro ty, koho zajímá kapitola, přeskočte poznámku 1.

Poznámka 1 :

Je jedna.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Saře jako omluvu. A taky proto, že mi pomohla s pár pro vás nepodstatnými detaily. Za to, že jsem řekla, co jsem říkat neměla. Protože jsem ‚paštěka', jak by řekla moje učitelka z první třídy.

Protože… Správně, protože tři tečky...

Nevěřím, že tohle přijmeš jako omluvu a už vůbec nevěřím, že tohle vůbec dočteš do konce.

A taky nevěřím, že někdy potkám Severuse.

Je to tak nesnesitelně a zběsile šílené, jako nikdy předtím a i když se říká ‚naděje umírá poslední', nikdo nenabídne kapesník, když už i tahle poslední naděje pláče; já přesto doufám, že si neřekneš ‚Je to trapné a dětinské.' a celé tohle okno nezmizí v propadlišti internetu.

Tohle (ano, už zase TOHLE slovo) mělo být o tom, že budu anonymní ryba, číselná IP adresa, občasný komentář v moři mně podobných, kteří vzhlížíme k těm, jež dokáží své fantazii dát slova a stisknutím ‚Vypnout' se odpoutám od tohoto světa. Nemělo to být tak, že při cestě ze školy přemýšlím o tom, že jsem Chave chtěla říct, že mi problém poslal sms; že jsem chtěla sdělit Wixie, že jsem si připadala jako malý nadějný chemik, když sem hleděla na složení dezinfekce a ke dvěma ze sedmi ingrediencí jsem byla schopna přiřadit český název; že jsem se chtěla Nadin pochlubit s další písničkou od Meat Loaf i přes to, že je mi jasné, že ona ji dávno zná a že jsem Saře chtěla povědět, že jsem pravděpodobně zahlédla odstín lazurové.

Alebrž stalo se.

Pomalu ale jistě zjišťuju, že tahle bezejmennost není, stejně jako nikdy dřív nebyla a asi nikdy nebude, to, v čem bych já mohla žít. A to je možná důvod, proč mám tak málo přátel, u kterých si vážím jejich kvalit o tolik moc, o kolik je nižší jejich kvantita. Egoisticky se totiž domnívám, že mou pozornost si zaslouží pouze ti, kteří jsou schopni dávat, nejen brát.

Jsou dvě hodiny ráno a já hořkosladce přemýšlím o tom, jak Ti jinak říct, jak hrozně kvůli Tobě se cítím, než „Cítím se kvůli Tobě hrozně, protože nebýt tebe, Louis Vuitton, by byl jen další věcí na nekončícím seznamu ‚Je mi ukradený' místo na papírku ‚VELMI DŮLEŽITÉ KVŮLI PŘÁTELŮM'; slečna K. s Pravidly pravopisu v tvrdých deskách vetknutých mezi půlky by pravděpodobně nepoznala, co je to ‚čárka před a na správném místě' a pan Photoshop by byl naprosto cizí pradědeček mých dětí."

Děkuji Ti za to, že jsi a pokud je tohle (pardon, ale bez zájmen to není ono) poslední příležitost, jak Ti něco sdělit, asi jsem to udělala. Je mi jasné, že budu rozhodně pokračovat.

 Ačkoli by kdokoli nestranný řekl, že tohle je zbytečně vyhrocené, je to pro mě hodně důležité. Proč? Nevím. Pravděpodobně v zájmu vyššího dobra.

Protože ty jsi přítel. Přítelkyně. Přítelka? A pokud ublížím svým přátelům, žere mě to víc než kyselina sírová oční bulvy, protože, jak už jsem řekla, mám jich málo. Velmi málo. Když se zamyslím hodně do hloubky, za celý svůj patetický, krátký a ubohý život jsem měla 9 opravdových přátel. Nechám na tobě, jestli je to hodně nebo málo. Vzhledem k tomu, že tihle lidé mi přirostli k srdci velice rychle, polovina z nich se pak od něj odřízla stejně rychle a každý z nich se tu objevil  sám v údobí mezi dalšími prázdnými obdobími; polovinu z těch osmi znám asi půl roku a dohromady tvoří velice slibný základ pro to, abych změnila svou žalostnou osobnost v něco lepšího.

Doufám, naděje prý umírá poslední. 

Připadám si jako odmítnutý prokletý básník Paul Verlaine, když ho opustil Arthur Rimbaud. A to, prosím pěkně, spolu nemáme žádný milostný vztah a já nejsem vdaná za Mathildu.

Jednou umřu jen díky špatně voleným slovům. Nebo mě srazí autobus.

Půl třetí.

Omlouvám se. Za to, že jsem tak nesnesitelná, opovrženíhodná, šílená, choromyslná, otravná, fádní, znechucující, egoistická, nudná, výstřední, excentrická, zvláštní, přepjatá, nezvyklá, hrozná, tragická, pekelná, hrůzná, otřesná, sobecká, nepříjemně prostořeká a ohavně příšerná. Za to, že za všechno tohle patřím do pekla. Promiň.

 

Bože, měla bych tohle napsat i chlapovi, kterýho u roky chci, třeba by se slitoval, kdyby viděl těchhle 661 slov a jen kvůli tomu, aby nepřišel do pekla za to, že mi působí taková muka, by mě aspoň pozval na Vídeň. Amen.

 

Poznámka 2:

Netlučte mě, nebijte mě, neházejte kameny. Pravděpodobně vám zamotám hlavu a zničím vaše naděje ohledně několiksetkrát mi o hlavu omlácené „výtahové scéně", jak byla nazvána. Nebude středem celé kapitoly, i když byla vrcholem té minulé. Neměla být ničím významným, avšak stalo se, což mě docela překvapilo, že vás tohle tak strašně zaujalo. Každopádně se posuneme jak dějově, tak časově trochu dál. Trochu víc. Uvidíte sami.

Dodatečně věnuji všem (pokud Sara dovolí), kteří čekali a dočkali se, za což jim patří nesmírně velký dík   =))

Navíc děkuji wixie za její včerejší popostrčení. Tohle byl asi největší hybatel, i když se to nezdálo. DĚKUJI

Enjoy it =)

 



O pět let později seděla s chladnoucím hrnkem kávy u dubového stolu nad dva roky starým výtiskem Denního věštce, který jí spadl na hlavu dnes ráno poté, co otevřela šatní skříň, aby vytáhla černou pouzdrovou sukni a bílou halenku a měla tak v čem jít do práce. Zírala na zaprášenou titulní stranu asi pět minut, než přes ni přejela dlaní a setřela tak vrstvu šedé poznámky pod čarou, že čas opravdu běží. 

 

SEVERUS SNAPE OPĚT USTANOVEN BRADAVICKÝM ŘEDITELEM

 

Ten divný pocit, který jí projel páteří, něco znamenal. NĚCO. Ale co?

Rána se hojí, srdce se bojí, že láska stále zůstává…  

Ale do hnoje s tím! Tohle nebyla láska, protože kdyby ano, zůstala by s ním v posteli po bitvě až do rána, když…

Měla by na to přestat myslet. Ono nestačí, že na to myslívala, když s Harrym začali spát, ještě teď ji to občas přepadne. 

Odložila hrnek na stůl a složila hlavu do prázdných dlaní.

Posunout se dál. Ano, to je to, co po válce udělala. Truchlila, protože zabili Rona. Utěšovala Harryho, když se vzpamatovával ze smrti Ginny. Vyspala se po bitvě se Snapem. Pohádala se s Pastorkem, když ho jmenovali do funkce ministra kouzel, kvůli válečným náhradám. Nechala Ritu, aby se vrtala v detailech, vymýšlela hypotézy, dělala fiktivní rozhovory s lidmi, které údajně s Harrym a Ronem potkali, když se schovávali. Nechala se vtlačit do reklamy na parfém „Kouzlo ducha", ke kterému nafotila fotky v kolekci spodního prádla „Vilemiino mystérium" od známé kouzelnické zpěvačky Vilemia Burdem, která je manželkou hráče famfrpálu Daniela Burdema. Ne že by byla nadšená ze všech těch dopisů, co jí lidé posílali, a že jich bylo mnoho, ale nedělala to pro slávu, prostě potřebovala peníze. Všichni si mysleli, že jich jako válečná hrdinka má hodně, ale nikdo nepřemýšlel nad tím, kde by k nim přišla. Že by narazila na zlatou žílu, když udělala nožem díru do stolu na Grimmauldově náměstí? Nebo vykradla trezor v ministrově kanceláři při bitvě? Občas ji udivovalo, jak jsou lidé hloupí. Za úvodní provizi si koupila boty od Diora a rentu, která jí chodila každý měsíc na účet v Gringottově bance, měla ještě tři roky na školné a živobytí. Samozřejmě, že rodičům dala taky nemalou částku. Jen musela zajistit, aby se zbytečně nevyptávali. Později přijala dalších pár nabídek. Z čistě finančního hlediska. Koupila si třípokojový byt s krbem v Londýně. Odjela na dovolenou do Káhiry, kam vzala i Harryho. Chodila s Harrym. Vystudovala Lektvary a právo na Bristolské univerzitě, které zároveň mohla uplatňovat v mudlovském světě. Výhody vlivných lidí apelujících na Odbor školství, aby založilo nový obor (čti VELMI důrazný rozhovor ministra s jakýmsi Johnem Creedem, co měl oddělení na starosti).  Vzala si Harryho. Byla s Harrym na líbánkách v Paříži. A šla dál.

Jednoduché, žeano.

A přesto to nebylo dost, jak se zdálo v tuhle chvíli. Dost na to, aby šla dál.

„Krucinál," postěžovala si kolenům, o která měla opřené lokty.

„Neměla bys tak často přemýšlet. Z toho mračení budeš mít vrásky," pronesl Harry, když kolem ní procházel jen v tričku a boxerkách a vtiskl jí polibek na temeno pokryté kudrnami.

Netrpělivě zavrčela a kousla se do rtu.

Do háje s tím!

„To vám ten drobný nedostatek v mnoholičném lektvaru udělal i něco s mozkem, nebo celé tohle divadélko poděláte jenom pro to, že jste tak zbytečně nervózní, slečno Grangerová?" otočil se k ní čelem a v tom královském gestu ať-řekneš-cokoli-stejně-tě-to-nezachrání si založil ruce na prsou.

Rozechvěle se nadechla a rozhodla se vložit veškerou svou nebelvírskou odvahu do odpovědi.

„Nechápu, kde jste přišel na to, že tu hraju nějaké divadlo, nevím, jak vás mohlo napadnout, že jsem nervózní a už vůbec nerozumím tomu, proč mě oslovujete slečno Grangerová!" mrskla po něm odpověď a doufala, že vydrží alespoň do patra, aby mu mohla utéct.

K čertu s čistou krví!

Myšlenku nestihla ani dokončit a stalo se naráz několik věcí

On se křivě usmál, udělal tři kroky vpřed díky tomu, že po tom prvním ona ustoupila, čímž ji přitlačil do rohu výtahu, po cestě zmáčkl levou rukou rudé tlačítko STOP na panelu s ovládáním, pravou se opřel vedle jejího boku a znemožnil jí tak jakýkoli únik, načež nakonec s obličejem jen pár centimetrů od toho jejího tlumeně pronesl: „Ale no tak, nebudeme si hrát na hloupé, že ne, Hermiono?"

Polkla srdce, které jí teď bilo až v krku, když ucítila závan jeho jahodové vůně. Když se k ní naklonil, vlasy mu sklouzly podél obličeje a ona tak mohla vidět tepající cévu na jeho krku.

 

Polkla a prudce se narovnala.

Dost. Tohle musí přestat.

Postavila se, dopila na jeden zátah zbytek kávy, přešla ke kuchyňské lince a položila temně zelený hrnek s černým drakem a žlutými čínskými znaky v rudém poli do dřezu. Po cestě do chodby sebrala z křesla v obýváku černou lesklou Almu Epi, nazula černé lodičky a prohlédla si svůj odraz v zrcadle.

Jak je možné, že tady v Godrikově dole v tom zrcadle vypadala vždycky ošklivěji než v Londýně. Bude se muset v neděli zeptat Molly, jestli nezná nějaké kouzlo na vyčištění obrazu. I když… na to by se mohla zeptat i Lenky v pátek. Mají spolu jít na oběd.

Sebrala ozdobnou sponu s motýlem z poličky nalevo, sepnula vlasy do jednoduchého uzlu, oblékla si sako, které předtím viselo na věšáku, a přetřela rty pomádou.

„Harry, odcházím!" zavolala směrem do obývacího pokoje.

„Vždyť já už taky půjdu," ozvalo se za doprovodu pravidelných dunivých zvuků přicházejících z protější místnosti.

Hermiona se zamračila.

Z místnosti na jedné noze vyskákal shrbený Harry s černou koženou taškou křížem přes prsa, kterou mu koupila na vánoce, a snažil se přitom natáhnout si ponožku na levou nohu.

„Půjdeš nebo míníš až do Londýna skákat?" zeptala se pobaveně a založila ruce v bok.

Harrymu se konečně povedl ten příšerný kus látky natáhnout na správné místo, takže se vítězoslavně narovnal a uhladil si sako. Hermiona si vybavila vzpomínku na to, jak ho viděla jít poprvé do práce. Tehdy na sobě měl černý oblek a kravatu s nebelvírskýma znakem. Dnes, po pěti letech, kdy šéfoval oddělení bystrozorů, což dostal jako náhradu z války, nosil pro formalitu svého postavení už jen sako, pod něj obyčejné bílé tričko (Když se hrály důležité zápasy jeho oblíbeného famfrpálového týmu, nosil to, na kterém byl jejich znak, jako celé mužské osazenstvo jeho oddělení. Muži nikdy nedospějí.) a rifle.

„Líbím se ti?" zeptal se, když stanul před ní a zazubil se.

„Zkus hádat, nesmíš ani jednou," odpověděla mu Hermiona a vytáhla levé obočí.

Přikročil k ní a objal ji kolem pasu. Byl jen o pár centimetrů vyšší. Spojila mu ruce za krkem.

„Já myslím, že kdybych byl na tvém místě," promluvil tiše a sklonil se k jejímu krku, „vrhnu se na sebe jako lev," dokončil a jemně ji kousl do broskvové kůže nad klíční kostí.

„Harry, musím do práce," protestovala vlažně Hermiona, když se jeho ruce rozběhly po jejím těle. Putoval polibky přes krk po čelisti, až přes bradu dospěl k ústům. 

„Miluju tě," zašeptala, když se octli tváří v tvář.

 „Hermiono…" zašeptal chraplavě proti jejím rtům a jeho horký dech ji na nich polechtal. „Miluju se se mnou, prosím…" požádal ji, než jejich rty splynuly v křehkém polibku.

Něžné líbání pomalu nabíralo na intenzitě, zatímco se jí Harry snažil vyhrnout sukni a Hermiona se mu pokoušel rozepnout pásek na kalhotách. Narazila zády do zdi ve chvíli, kdy se Harrymu podařilo rozepnout jí halenku.

„Ach!" vykřikla slabě, když se Harryho zuby otřely o kůži na jejích ňadrech. Přes svalnaté rameno je oba viděla v zrcadle. Jeho pevná holá záda, do kterých se zarývaly její upravené nehty.

Teď už ten odraz není tak ošklivý.

Harryho kalhoty padly pod tíhou pásku na zem. Vzal ji za boky a zvedl do výšky. Hermiona mu obtočila nohy kolem pasu a stáhla mu modré boxerky značky Schwengel. (A/N: Firma Elunadwix se rozhodla podělit se o své úspěch s dalšími dvěma partnery a z úcty k nim změnila i své obchodní jméno, které v německém originále znamená „Srdce zvonu". Služby této Londýnské firmy přesto zůstávají stejně kvalitní jako doposud, a proto neváhejte a nakupujte například na jejich pobočce na Příčné ulici.) Políbil ji na bod styku jejích prsou a prudce přirazil.

„Hermiono…" zasténal v náhlém návalu rozkoše.

 

 

Zatraceně. Už měla být deset minut v práci. Snad to nějak panu Chadwickovi vysvětlí.

Je to už pár měsíců, co nastoupila jako praktikantka do právnické firmy Chadwick & Walters zabývající se jak kouzelnickým tak mudlovským právem.  Potřebovala po škole tříletou praxi, aby mohla sama být právničkou.

„Deváté patro." oznámil monotónní hlas hlav výtahu budovy ve středu Londýna.

Hermiona se nadechla, uhladila vlasy, a když se otevřely dveře, vyšla na chodbu. Celé patro vypadalo jako jedna velká kancelář. Všude malé stolky, za nimiž seděli muži i ženy, kteří střídavě telefonovali, pokřikovali na někoho z druhé strany kanceláře a zuřivě škrábali něco na pergameny nebo papíry, které pak stejně odhazovali do připravených odpadkových košů.

Vydala se uličkou kolem stěny ke svému stolu na konci, hned vedle kanceláře Johnna Chadwicka mladšího, který ji dostal na starosti. Dveře do místnosti se otevřely a modrooký hnědovlasý třicátník bez závazků ve skvěle padnoucím černém obleku a modré kravatě se se založenýma rukama opřel o jejich rám.

„Paní Potterová-" začal, ale Hermiona byla rychlejší.

„Pane Chadwicku, já se vám strašně moc omlouvám. Nezvonil mi budík a manželovi ráno nebylo dobře, takže-" začala se překotně omlouvat a vykročila směrem k němu. Avšak i ona byla přerušena.

„Hermiono, nic se neděje. Hlavní je, že jste dorazila," mrkl na ni a ona si až příliš pozdě uvědomila, že by takhle blízko stát neměla.

Ucítila závan kvalitní kolínské. Byl pohledný, to ano. Sympatický, vstřícný, mladý, s perspektivní budoucností. Ale Harryho by opustit nedokázala. I když by Harryho neopouštěla, to ne, ale tohle by nezůstalo jen u sexu. Věděla, že i on si občas zajde za jinými ženami, ale taky věděla, že za nimi chodil jen čistě kvůli fyzickým záležitostem. Věděla to dokonce dřív, než se jí k tomu sám při znal.

„Hermiono, přísahám ti, že za nima nechodím kvůli ničemu jinýmu, než kvůli sexu," klečel před křeslem v obýváku, ve kterém ona právě seděla.

„Já ti věřím. Nebo spíš… chtěla bych ti věřit," povzdechla si a ruce, za které ji držel, se mírně zachvěly. Harry je proto stiskl o to pevněji.

„Já-"

„Bude to pro mě snazší, když mi slíbíš, že až začneš za některou chodit i z jiného důvodu, než… než abys ji přefiknul… prosím, slib mi, že nás nebudeš oba trápit a řekneš to zrovna. Prosím," znala Harryho natolik dobře, aby věděla, že když jí něco slíbí, a zvlášť bude-li to tak důležité, dodrží to.

„Slibuju, Hermiono. Slibuju ti to, protože tě miluju tak moc, až mě z toho bolí srdce," odpověděl jí a políbil ji na ruce, které svíral v pevném stisku.

„Hermiono? Je vám něco?" zeptal se mladý Chadwick a zmáčkl jí paži.

„Ne, ne. Děkuji, jsem v pořádku, jen jsem přemýšlela, jestli už je manželovi lépe," odpověděla roztržitě a ustoupila o krok dozadu. „A prosím, pane Chadwicku, tykejte mi," dodala, když nabyla ztracenou rovnováhu.

„Jak si přejete. Teda… Jak si přeješ, Hermiono," usmál se a nabídl jí pravou ruku. „V tom případě tykej i ty mě. John," a s nataženou rukou udělal krok dopředu.

„Ale to přece nejde. Vy… vy jste můj nadřízený a-" koktala Hermiona, než ji přerušil.

„Hermiono, já si tě pamatuju ještě z Bradavic, tak nekoktej a ber," přikázal jí stále ještě se usmívaje.

„Dobře, Johne. Hermiona," přijala nabízenou ruku.

Toho John využil, přitáhl si ji k sobě a políbil krátce na rty. Nebylo v tom nic vášnivého ani erotického, Hermionu to ale rozhodilo.

„Museli jsme to tykání něčím potvrdit," pokrčil rameny a odpověděl na nevyřčenou otázku v jejích očích, když o dva kroky ustoupil. V kanceláři za Hermionou to vypadalo, že si nikdo ničeho nevšiml, všichni měli dost své práce.  „V pátek bychom to mohli jít zapít. Vem manžela, rád se seznámím se slavným Harrym Potterem," nabídl jí a obrátil se čelem do kanceláře, přičemž jí naznačil, aby ho následovala.

„D- dobře," vykoktala lehce zmatená Hermiona a vydala se do útrob místnosti.

Většina kouzelnické veřejnosti si myslela, že se k nim všichni chovají s úctou a respektem. No, realita byla trochu jiná. Ano, všichni je měli v úctě a v respektu, ale všichni je taky měli pořád tak trochu za děti. Téměř nikdo z nich si nedovedl představit, jaké to je, když vám před očima umírají přátelé, když se vám celý svět během půl hodiny obrátí vzhůru nohama. Proto byli pro všechny ještě děti, když válka skončila a jen horko těžko se jim dokazovalo, že nejsou. Ono to, že Harry dostal celé oddělení zásluhou z války a ne pracovními úspěchy a stal se tak nejmladším vedoucím v historii, celou věc taky trochu komplikovalo. Dítě u zubaře taky dostane nálepku, protože bylo statečné.

Je směšné, jak dokáží lidé povrchně uvažovat.

 

Komentáře

Vytvořeno 09.10.2010 11:02:45 | Poslední změna 27.12.2010 18:44:05
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one