22. Hebká a přítulná




Opět se omlouvám za zpoždění. Tradičně. Dnešní kapitola se mi nějak nepozdává, nevím, čím to je. Snad se bude líbit. Jinak kdo bych chtěl znát mou inspiraci (i když byla náhodně objevena až v půlce kapitoly, je to od Goo Goo Dolls- Iris, píseň z Města andělů. http://www.youtube.com/watch?v=u8A1mjNCAco )

Tahle kapitola… well. No nemám z ní dobrý pocit, jako by ji psal někdo jiný. Kostrbatá, jednotlivé myšlenky jako bych se sebe chrlila a nespojovaly se mi vůbec do souvislostí. V bodu nejvyššího zatížení jsem myslela, že mi pukne hlava, protože jsem měla asi sedm myšlenek, které jsem chtěla napsat. Jak už jsem řekla, bylo to brutální znásilnění múzou. Děkuji Nadin za její půjčení, Chavy za to, že to se mnou celou sobotu přežila, wixie, že se neukázala a Sarah, že mě nechala čekat až do nedělního rána. Dámy, Vám též patří poděkování za Vás samotné. Měly byste se tam všechny objevit, kdyby něco, stačí mě seřvat v komentu. Tímto je snad jasné, že kapitola patří výše uvedeným. A taky všem, kteří vydrželi čekat.  DĚKUJI

Enjoy it =)

 

 

 

Hned když si ráno pouštěl sprchu a s nataženou rukou čekal, než odteče studená voda, věděl, že to bude pozoruhodný den.

On a teplá sprcha hned ráno?

Velmi neobvyklé.

Bolest hlavy už dnes stihla zatnout ostré drápky pěkně hluboko, proto bylo až překvapující, jak ho monotónní zvuk kapek dopadajících na bílé kachlíky dokázal uklidnit a odlákat myšlenky na míle daleko.

Hebká a přítulná se ho držela od té doby, co přivedli Minervu zpět na hrad, a nemínila se ho pustit; vždycky tam někde v zadu v jeho hlavě byla. Ta bolest hlavy, samozřejmě.

Míle daleko… čert ví, kde se právě teď nacházela a co dělala. Jestli se smála nejapnému vtipu toho neandrtálce Weasleyho nebo se někde v tmavém koutě objímala s troubou Potterem.

Nebo opačně.

Nebo zbaběle utekla pryč od všeho a schovala se doufajíc, že válka skončí brzy.

Nebo sedí doma a dělá, že vůbec neexistuje.

Nebo ji chytili Smrtijedi, protože byla tak hloupá a neopatrná a i přes to, že se její jméno objevilo na seznamu Mudlorozených před dvěma týdny v Denním věštci, trajdala si jen tak někde po městě a oni teď s ní… ji… dělali…

Semkl víčka k sobě a zatřepal hlavou, aby ten příšerný obraz vypudil z hlavy.

Tohle bylo až příliš nepravděpodobné, protože by o tom musel vědět. Chytit Potterovu pravou ruku by bylo pro Pána zla téměř vítězství. A ten spratek by ji tam nenechal příliš dlouho.

Nebo…

Zahleděl se na stěnu sprchového koutu a promítl si ten za vlasy přitažený obraz se všemi detaily. Ranní slunce vycházejí za zeleným kopcem a osvětlující tak přes velké okno dřevěný stůl v kuchyni, aróma kávy, její omamná vůně vanilky ovíjející se kolem něho…

…sedí u stolu, štíhlými, dlouhými prsty objímá bílý hrnek s ranní kávou, zamyšleně si žmoulá spodní ret, husté hnědé vlasy rozhozené po zádech, na sobě jen bílou krajkovou noční košili a on…

Usykl, jak ho horký proud vody zasáhl do dlaně a probral z té šílené a zároveň lákavé představy.

Merline, měl by toho nechat, nebo bude zase pozdě.

Pozdě.

S odevzdaným zasténáním si stáhl černé boxerky a odhodil je na zem. Zreguloval teplotu vody na výjimečně příjemně teplou a vstoupil do sprchového koutu.

Krůpěje horké vody stékaly přes hrudník na břicho a po stehnech dolů.

Takhle to dál nejde, měl by s tím něco dělat.

Zavřel oči, zapřel se rukama o kachličky pod sprchou a sklonil hlavu, přičemž mu voda tekla přes krk na záda, a nechal ji, aby mu namočila vlasy. Stejně měl v plánu si je večer umýt, co na tom, jestli to udělá teď v pět ráno nebo potom o půlnoci.

Ano. Tohle bylo to, co potřeboval.

Otevřel oči a zaostřil pohled na svůj zvětšující se diskrétní problém v intimních partiích.

Povzdech. Potřeboval by ještě něco.

 

O půl hodiny později vycházel z koupelny v bílém bavlněném spodním prádle a mířil ke skříni, aby si vybral z nepřeberného množství stejných černých hábitů pro všední příležitost. Téměř všechny jeho potřeby byly pro tuto chvíli uspokojeny. Jen jedna věc mu chyběla ke standardní hladině jedu v krvi.

Káva. Hodně silná a co možná nejrychleji.

 

Když kolem šesté dorazil do ředitelny, za oknem už netrpělivě posedávala důležitě se tvářící hnědá sova se světlým závojem kolem očí. Ublíženým zahoukáním dala najevo, že už tu stojí minimálně deset minut, což se na sovu z ministerstva (to dávala okatě najevo identifikačním řetízkem kolem krku) rozhodně nesluší, a kdyby bylo na ní, dávno by odletěla, jenže dopis pro ředitele Bradavic musí předat osobně.

Rozhodl se čekací dobu na kávu zkrátit na minimum, takže sovu prozatím ignoroval. Do měděné konvice přičaroval jednoduchým Aguamenti vodu a zavěsil ji do krbu, kde pak kouzlem rozdělal oheň. Na krbovou římsu postavil temně zelený hrnek s černým drakem a žlutými čínskými znaky v rudém poli, do kterého přidal na kopec plnou lžičku arabské kávy. To už však sova za oknem netrpělivě zaťukala na sklo.

Kdyby to bylo možné, řekl by, že až jí otevře, ona mu od plic řekne, co si myslí. Pobaveně se zašklebil a přešel k oknu. Sova znovu zaklepala.

„Aby ses náhodou nezauzlovala," zazněl tichý pobavený baryton místností, do níž se začaly prodírat první sluneční paprsky toho dne.

Otevřel okno dokořán. Z venku se do kanceláře prodral svěží vzduch chladného zářijového rána.

Sova přeskočila na vnitřní stranu okna, důležitě si načechrala peří a rozhlédla se po místnosti. Snažila se mu oplatit jeho lhostejnost vůči její práci. Pomalu zvedla hlavu a podívala se na něj.

Severus založil ruce na hrudi a čekal.

Mrkla levým okem, pak pravým a vydala podrážděné polohouknutí.

Zvedl levé obočí a stále čekal.

Ona by také zvedla bočí, kdyby nějaké měla, nicméně se jí hranice mezi světlým a tmavým peřím okolo očí nepatrně posunula výš, než zvedla levou nohu a konečně tak dovolila příjemci, aby si převzal svoji poštu.

„Byrokrati," zamumlal, když odvazoval nažloutlou úřední obálku s černým razítkem Ministerstva kouzel. Přešel ke krbu, kde si horkou vodou zalil kávu a s kouřícím hrnkem se vydal ke stolu. Ve chvíli, kdy si sedal, sova znovu zahoukala. Zastal v půli pohybu a otočil hlavu jejím směrem.

„Ty bys ráda něco k snědku? Po tomhle?" zeptal se zvednutým obočím a pohyb dokončil. Dopis i kávu položil před sebe na stůl, aby se mohl pohodlněji usadit a přitom nepolít ani sebe, ani dopis.

Sova přimhouřila oči, vznesla se do vzduchu a posadila se před něj na dřevěnou desku.

„A teď hodláš co, mladá dámo," zeptal se Severus, opřel se do opěradla svého křesla a znovu založil ruce na hrudi.

Sova se rozhlédla po stole, a když zahlédla hrnek, drobnými, avšak hbitými krůčky si to k němu namířila.

„Tak na to zrovna zapomeň," pronesl mírně rozhořčeně Severus a rychle se natáhl, aby pravou rukou uchránil keramický poklad, který mu přivezl dávný přítel z Číny. Volnou levou rukou sáhl do nejspodnější zásuvky svého stolu a nespouštěje oči ze sovy Dostanu-co-chci vytáhl pytlík se Sovími pamlsky pana Owla, ze kterého vzal hrst a hodil je na nejvzdálenější konec stolu. Ta s vítězným zaprskáním přehopkala k těžce vydřené odměně a počala ji hlasitě chřoupat.

Pochybovačně zakroutil hlavou a konečně se napil lahodného nápoje, což byl téměř vždy extází nitro naplňující zážitek. Téměř, protože jen málokdy se stalo, že by kávu vařil někdo jiný, leč nehody se stávají i v lepších rodinách.

Vzal do ruky nažloutlou obálku, na jejíž horní straně stálo:

Severus Snape

Bradavice

 

Natáhl se pro nůž na dopisy, který ležel vedle přežvykující sovy (ta se pro jistotu posunula o pár centimetrů doprava) a rozřízl obálku. Vypadl z ní stejně nažloutlý pergamen podepsaný ministrem kouzel.

 

Pane řediteli,

prosím o neodkladnou návštěvu mé kanceláře dnes v 9.00. Jde pouze o administrativní záležitost, avšak je nutné vyřešit tuto věc co nejdříve, aby později nevznikaly žádné komplikace.

S pozdravem

 

Rufus Brousek

Rufus Brousek, ministr kouzel

 

Severus si posměšně odfrkl.

Brousek a ty jeho ministerské klauzule. Tohle bude muset vyřešit, i kdyby se mu nakrásně nechtělo. A jemu se nechtělo ani škaredě. Dnes tedy bude muset zrušit dopolední dvouhodinovku lektvarů s šestými ročníky, což je bude rozhodně mrzet víc než jeho.

Dopil kávu a rozhodl se do té doby, než se bude muset dostavit na snídani, zabavit čtením. Na stole měl rozečteného Hamleta, ale zrovna teď si nemohl dovolit pohroužit se do čtení na dlouhou dobu. Měl lepší nápad. Lektvarový měsíčník přišel už minulý týden a on neměl čas ho ani prolistovat.

Prohrabal se pergameny na stole a konečně objevil poměrně objemný časopis s modrou obálkou hlásající žlutými písmeny:   SARAH WELLEROVÁ A MICHELLE KENNETTOVÁ  KONEČNĚ NA STOPĚ ZÁKLADU NA VKLODLAČÍ LETVAR? Čtěte na straně 17

Překvapeně se opřel do židle s očima přikovanýma ke žlutým slovům.

Sarah a Michelle? Nejsou to…

Musel si ta dvě jména přečíst znovu.

Ne, to není možné.

Nalistoval stranu 17. Na úvodní straně k článku byla fotografie dvou velmi mladě vypadajících čarodějek, on přesto věděl, že jim oběma je stejně jako jemu.

Sarah a Michelle. Jsou to ony.

Zelenooká, Sarah, blondýna s dlouhými vlasy a přísnými brýlemi s černými obroučkami a drobná brunetka, Michelle, s dlouhými vlasy shrnutými na stranu a hnědýma očima za jemnými brýlemi, obě v decentních černých kostýmcích, drahých černých lodičkách a bílých pláštích.

Sarah, ta ho okouzlila na první pohled. Dravá, silná osobnost, vždycky věděla, co chce a šla si za tím. Byla jen o pár centimetrů menší než on a svůj šarm dávala na odiv každým ladným pohybem. Byla první, kterou poznal, když se srazili u schodů na koleji, a seznámila ho s ‚malou Missy', jak si z ní občas utahovali. Byla z nich nejmenší a tuhle přezdívku nesnášela, prý jí připomínala postavičku z nějakého mudlovského seriálu, který dávali v nějaké bedně s obrázky. Nikdy nepochopil její princip, i když se mu to Michelle snažila nesčetněkrát vysvětlit. Zaujala ho tím, jaký tvořila protiklad k Sarah a také tím, jak byla… jemná. Jiné slovo pro to prostě neměl.

Vůbec se nezměnily. Ani jedna.

Sarah, blondýna, stála se založenýma rukama a sebejistě mrkala do objektivu a čelem k ní stojící Michelle se nesměle usmívala, ruce zastrčené v kapsách pláště, občas si za ucho zastrčila zbloudilý pramen vlasů.

Tyhle hvězdy z LUL, Londýnské univerzity lektvarů, v Lektvarovém měsíčníku? Velmi povedené. A jestli s nimi dělala rozhovor…

Nalistoval stranu 20, kde bylo pod článkem jméno a fotografie redaktorky.

Bruneta s vlasy střiženými na mikádo a právě šedozelenýma očima na něj mávala černým brkem. Charlotte Anna Riweri.  Cherry. Pamatoval si, že její oči měnily barvu. Nijak výrazně, ale sedíte- li vedle někoho pět let, lehce si všimnete, že jeho oči byly předevčírem šedé, včera modré a dnes jsou zelené. Nabízely i různé kombinace těchto tří barev, ale nikdy nebyly hnědé. Tahle jediná barva se tam prostě neobjevila. A Věčně o sobě pochybovala, i když všichni věděli, že to nemá zapotřebí. Prostě taková byla. Ale stačilo dvojité ujištění a Charlotte se hned ulevilo.

Vedle ní byla jediná volná místa, když dorazili o patnáct minut později na první přednášku z Dějin Lektvarů. Cestou potkali stánek s kávou a Severus donutil Sarah i Michelle, aby si s ním daly alespoň jednu dávku kofeinu, načež za to byl odměněn dvěma kyselými obličeji. To bylo poprvé a naposledy, co ty dvě pily kávu.

Vídeň se nepočítá.

Neuvěřitelné. Jeho tři… vlastně čtyři… spolužačky, to je slabé, kamarádky infantilní a přítelkyně pro některé příliš zavádějící. Pro některé… někteří mu můžou leda tak zatopit pod kotlíkem.

Přítelkyně.

To mu určitě Andrea udělala schválně! Šéfredaktorka tohoto měsíčníku byla nedílnou součástí jejich kompletně vyvážené pětice. Fotka na úvodní straně jako by ukazovala stejnou dívku, která mu kdysi dusíc se smíchy vysvětlovala, jak funguje dámská podprsenka. Kaštanově hnědé vlasy vlnící se až pod lopatky a hnědé oči doplňovala bílá košile s límečkem. Andrea Bradfordová. Ty oči, to byla první věc, která ho na ní zaujala. Jantarové se zeleným kroužkem na okraji. Měli se v Laboratořích rozdělit do skupin po pěti a uvařit lektvar proti pravým neštovicím. Když se Severus rozhlížel po místnosti, jestli není někdo, kdo by se k nim přidal, ona stála sama uprostřed místnosti a v těch zvláštně zabarvených očích se jí zrcadlilo něco, co nikdy nerozluštil. Rozhodně mu to ale nebránilo proniknut pod jejím vedením do tajů překonávání těch železných potvor, kterými končila většina dámského spodního prádla do vyšších oblastí.

Všechny byly krásné, jak fyzicky, tak duší. A jednu vlastnost od každé měla i ona.

Merline, musí na ni přestat myslet.

Neviděl je už patnáct let. Od té doby, co úspěšně zakončil studium na LUL, které mu platil Voldemort, aby si tak zajistil toho nejvzdělanějšího v tomhle oboru, když viděl, jaký má Severus talent. Tohle byla také jedna z polehčujících okolností, které pomohly Brumbálovi rozhodnout se, že ho vezme jako učitele. Pondělí a úterý trávil na hradě, zbývající dny na univerzitě, kde byly na Brumbálův zcela anonymní apel přednášky ‚scvrknuty' na středu, čtvrtek a pátek. Připadal si tehdy jako rozříznutý na tři části.

Buď byl učitelem, který musel zvládat rozjívené děti, nebo byl věrným služebníkem Pána zla nebo byl sám sebou.

Tedy to znamenalo, že buď se snažil ovládat své myšlenky tak dokonale, že po pár lekcích s Brumbálem proložených jeho otcovskými radami už vlastně ani nevěděl, co si skutečně myslí, protože to všechno bylo skryto pod vrstvou fantaskních teorií, starých vzpomínek a banálních školních problémů; nebo se snažil právě nabyté vědomosti zúročit a využít, aby ho Voldemort nezabil, a když náhodou uviděl to, co vidět neměl, využíval své schopnosti ubýt téměř všechny svými argumenty, která nakonec zabrala i na něj, protože to nejšílenější, co Severuse zpravidla napadlo, bylo to vysvětlení, které právě Pána zla dokázalo uklidnit; nebo nabíral síly tam, kde už neměl sílu hrát si na učitele nebo služebníka. Tam, mezi těmi čtyřmi dívkami, ke kterým se z obavy ztráty dobrých (a jediných) přátel neodvážil cítit něco víc, si dovolil užívat si život, jaký by měl mladý muž jeho věku mít.

Jak patetické, hloupé a trapné.

Kdyby mohl, bude na zoufale výt.

A pak, po třech letech tohohle maratónu, byl Voldemort upozaděn tím malým usmrkancem Potterem.

On byl souzen, tři měsíce tahán k soudu, tři měsíce Brumbál promlouval ke Starostolci, který později jeho nevinu uznal a on byl konečně zbaven jedné starosti, která však byla zakořeněna do jeho života tak hluboko, že zbavit se jí bylo jako nadechnout se jednou za půl minuty.

Po dalších dvou letech obdržel z rukou rektora diplom nadepsaný ‚Mistr Lektvarů, Severus Snape', jeden z patnácti, kteří ten rok absolvovali.

Ve chvíli, kdy spolu naposledy oslavovali, Sarah, Missy, Cherry, Andrea a on, připadal si jako na pohřbu vlastního já. Teď už bude jen on a Brumbál. Bude muset všechno, co budoval s nimi, budovat znovu, protože každá z nich dostala pracovní nabídku ze své země. Lektvaroví mistři byli vždycky žádaní. Sarah se vrátila do Ameriky, Michelle i Charlotte do Francie, a přestože obě chodily do Krásnohůlek, neznaly se. Jediná Andrea zůstala v Anglii. Ačkoli studovala Čarodějná umění v New Yorku, byla to rodilá Angličanka. Jenže byla natolik zabraná do výzkumu výroby kosmetiky bez použití umělých parfémů a alkoholu, že se Severusem celoročně zavřeným v Bradavicích udržovala kontakt pouze na Vánoce, svátky a narozeniny. Tedy stejně, jako ostatní tři.

A tohle všechno z něj udělalo takového člověka, jakým právě teď je. Všechny tyhle vjemy, počitky, prožitky, akce a reakce se poskládali do mozaiky a utvořili osobnost, na které teď záviselo téměř vše. A to je to, co ho děsí.

Měly by z něj udělat lepšího člověka, a taky udělaly, jen necítil potřebu ukazovat to lidem, kteří za to nestáli a těch, kteří si to zasloužili, bylo za těch patnáct let po čertech málo.

Právě teď ho začal v dlani šimrat pocit, že se věci brzy dají do pohybu.

Musel se usmát, tohle nebude až tak hrozný den.

 

O půl osmé dosedl do ředitelského křesla ve Velké síni s dosud nebývale dobrou náladou, kterou mu nezkazil ani Avery, když ho nejdříve téměř přidusil svým charakteristickým odérem a později omráčil zápachem z úst.

„Ariene, kolikrát ti budu říkat, aby's používal koupelnu a kartáček na zuby," opáčil znechuceně Severus a otočil hlavu na druhou stranu, když se hromada zkažených vajec míchaným starými ponožkami a kořeněná propocenými košilemi a nekvalitní whisky usídlila na židli vedle něj.

„Ale no tak, Severusi, co tak špatně hned poránu," prohodil nevzrušeně Avery a nandal si na talíř slaninu a míchaná vejce pro polovinu Zmijozelu.

Severus se s hrnkem kávy opřel do židle a snažil se ho ignorovat. Vizuálně to šlo, ale čichově už moc ne.

Musí ještě vymyslet, jak to udělá s tou zrušenou hodinou a co jim řekne…

Ale co, je přece ředitel, proč by to měl víc komplikovat?!

Rázně odložil hrnek s kávou na stůl a vstal. To, že se nemínil hnout, zřejmě vyvolalo jakousi mexickou vlnu ticha, která se přehnala přes všechny kolejní stoly, a on si znovu samolibě pomyslel, jako již několikrát v uplynulých letech, že není nad sílu osobnosti.

„Dnešní hodina lektvarů pro šesté ročníky je zrušena," v síni toto prohlášení vyvolalo slabý šum, který však jeho hlas hravě přehlušil. „Věřím, že tento čas využijete smysluplně," dodal pochybovačně a posadil se.

Síní se rozezněl vzrušený hovor.

„Severusi," ozvala se z levé strany tiše Minerva.

Od té doby, co ji přivedli na hrad, mezi nimi panovalo jakési křehké příměří na hranici mezi negativními a pozitivními emocemi.

Severus nechtěl, aby Minerva věděla cokoli o jeho plánu, ale zároveň si ale nepřál ztratit jediné pojítko s minulostí a Minerva nebyla schopna se rozhodnout, co si má myslet. Nikdy se nerozhodovala podle jednoho činu a ani teď nechtěla věřit, že by Severus tohle udělal jen ze zištných důvodů. Něco jí říkalo, že má ještě počkat.

„Děje se něco?" vytrhla ho ze zamyšlení profesorka Přeměňování.

„Ne, jen nějaké papírování, Minervo. Znáte Brouska, všechno musí mít podepsané," osvětlit jí situaci, zvedl se a chystal se vrátit zpět k nedočtenému časopisu ve své kanceláři.

„Co je?" zeptal se Avery a svým dechem ho opět přikoval k židli.

Po nabrání nekontaminovaného kyslíku z místa, kde seděla Minerva, se Severus znovu postavil a aniž by mu věnoval jediný pohled, za letu prohlásil: „Nestarej se."

Radost z četby a čerstvého vzduchu mu však byla odepřena, protože za oknem na něj čekalo sedm sov podobně úředně se tvářících jako ta ráno. Přišly od školní rady, která zasedala včera.

Voldemort na ní samozřejmě byl přítomen, řídil celý její průběh (a to Severus věděl bezpečně i bez toho, aby se na tomto zasedání podílel. Jakožto ředitel se nesměl těchto porad zúčastňovat, pouze ve výjimečných případech), ale oznamovací práci nechal Pán zla pro jistotu na ostatních.

Severus udělal preventivní opatření a na okno postavil misku se sovími pamlsky a vedle druhou s vodou, aby každá ze sov, které už před ním seděly na stole v jedné řadě, při odletu mohla nabrat síly na cestu zpět.

Když za pět minut devět vyexpedoval tu poslední se sedmi pergamenovými rolemi, nezbývalo mu než navštívit koupelnu, aby se na ministerstvo dostavil o pár set gramů lehčí, s hlavou však velmi nepříjemně přeplněnou všemi úřednickými frázemi, které se v dokumentech objevily a teď se mu honily v hlavě jako háďata.

Musí se zeptat Brumbála, jak tohle všechno zvládal. A to je prý škola nezávislá.

Podle zákona… uživatel hůlky starší sedmnácti let… VYHLÁŠKA č. 64/1995 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů… nejpozději do osmi dnů od … nezletilý čaroděj… studenti nesmí… prostory školních učeben… profesoři musí… v době stanoveného trvání…

To, na co myslel, když vystupoval na ministerstvu z krbu, bylo docela nicotné proti tomu, na co myslel, když se s vrzotem odsunula zlatá mříž starého výtahu, načež ho převálcovalo třicet lidí, kteří se vyhrnuli z kabiny, jejichž společným cílem bylo dostat se pryč co nejdříve- pokud to bude nutné i přes mrtvoly- a tam, dočista v zadu v temném koutku postávala na první pohled ničím nezajímavá postarší čarodějka s dlouhými šedivými vlasy, brýlemi a v červeném kostýmku. Jakmile ho uviděla, vyplašeně sebou trhla a přidušeně vykřikla, což okamžitě skryla jako kýchnutí.

„Zdravíčko," vyslovil Severus zřetelně a pomalými kroky se vydal do útrob výtahu, kde se na konci zastavil vedle nervózní kouzelnice, kterou jeho prohlášení vyvedlo z míry natolik, že upustila kabelku na prošlapanou dřevěnou podlahu a posunula se tak do středu, aby se pro ni mohla sehnout.  

„Děkuji," vydechla přiškrceně a odkašlala si.

Zlatá mříž se s vrzotem zatáhla a starý vehikl se dal pozvolna do pohybu.

Na druhý pohled tahle dáma nevypadala zas až tak staře a to, co jí běželo hlavou, jejímu vzezření vůbec neodpovídalo. Jednak toho ta dřevěná krabice byla plná a jednak to znělo docela vysoko.

„Slečno Grangerová, ve vašem mnoholičném lektvaru je málo prášku z rohu jednorožce," prohodil nevzrušeně. Žena vedle zalapala po dechu. „V lékárně došly zásoby?" zeptal se posměšně. Spojil ruce před tělem a mírně se rozkročil, přičemž krok do strany udělal do leva- k čarodějce.

„Jak… err… Co prosím?" vyšlo z ní zmateně, jak se snažila zakrýt své pobouření a nevypadnout z role.

Mafalda Hopkirková nemá spodní vlasy zabarvené do hněda, čehož si ovšem téměř nikdo nevšimne a její oči jsou temně modré, ne hnědé," osvětlil situaci Severus a pobaveně se zašklebil.

„Maf… Kde… Spodní… Modré…" koktala poplašeně, zakončila to dokonale zmateným „Cože?" a otočila se k němu čelem.

Výtah se zastavil, zlatá mříž se odtáhla. „Druhé patro, Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů," oznámil ledový ženský hlas.

Před vstupem stál mladý uhrovitý muž držící stoh pergamenů, který měl právě nakročeno dovnitř. Když ale zachytil Severusův pohled, okamžitě si to rozmyslel, otočil se na podpatku a zmizel. V té rychlosti si ani nevšiml, že mu jedna role spadla před výtah na zem.

Mříž se s vrzáním opět roztáhla do původní velikosti a dřevěný přepravník se se zapraštěním vydal na cestu.

„To vám ten drobný nedostatek v mnoholičném lektvaru udělal i něco s mozkem, nebo celé tohle divadélko poděláte jenom pro to, že jste tak zbytečně nervózní?" otočil se Severus na čarodějku a založil si ruce na prsou.

Ta se během krátké zastávky stihla uklidnit a teď na něj vychrlila odpověď.

„Nechápu, kde jste přišel na to, že tu hraju nějaké divadlo, nevím, jak vás mohlo napadnout, že jsem nervózní a už vůbec nerozumím tomu, proč mě oslovujete slečno Grangerová!" vyprskla na něj.

V tu chvíli se stalo zároveň několik věcí.

Severus se křivě usmál, udělal tři kroky vpřed díky tomu, že po tom prvním čarodějka ustoupila, čímž ji přitlačil do rohu výtahu, po cestě zmáčkl levou rukou rudé tlačítko STOP na panelu s ovládáním, pravou se opřel vedle jejího boku a znemožnil jí tak jakýkoli únik, načež nakonec s obličejem jen pár centimetrů od toho jejího tlumeně pronesl: „Ale no tak, nebudeme si hrát na hloupé, že ne, Hermiono?"

 

Komentáře

Vytvořeno 07.03.2010 10:50:39 | Poslední změna 27.12.2010 18:25:58
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one