21. Každý máme svou úchylku

 



Já vím, že jsem slibovala, že kapitola bude brzo.  Já vím, že jsem chtěla komentáře a je jich tam víc než dost. Máte právo nadávat. Nadávejte. Až si přečtete tuhle kapitolu, budete nadávat ještě víc. Je to hrozná nuda a budete si říkat, že tohle jsem mohla mít hotové dávno. Já vím. Bijte mě, kamenujte mě, střílejte, hažte zelenou. Věnováno všem, kteří vyčkali. A nezapomeňte na komentář. Tentokrát, i když mi vynadáte, tak to přežiju.

 

 

 

„Díky," usmála se Hermiona a přitáhla si polévku. „Takže, Harry, co se ještě dneska stalo?" zeptala se, když polkla hlt horké polévky od té svraštělé potvory.

„Nic," řekl Harry. „Sledoval jsem několik hodin vchod na ministerstvo. Umbridgeová se zase neukázala. Taky jsem viděl tvého taťku, Rone. Vypadá to, že je v pořádku."

Ron souhlasně přikývl. Bylo přespříliš nebezpečné komunikovat s panem Weasleym poblíž ministerstva, protože ho vždy obklopovali jeho kolegové. Přestože vypadal, jako by ho pošlapalo stádo hypogrifů, měli jistotu, že se stále drží.

„Taťka nám vždycky říkal, že většina ministerských úředníků používá na cestu do práce letaxovou síť," poznamenal Ron. „To je důvod, proč jsme neviděli Umbridgeovou, nikdy nechodí pěšky, myslí si, že je příliš důležitá."

Každý máme svou úchylku.

„A co ta legrační stará čarodějka a ten drobný kouzelník v modrém hábitu?" optala se Hermiona a odhrnula si z nosu zabloudivší vlas.

„A jo, ten chlápek z Oddělení údržby," pochopil Ron po dlouhé době konečně dřív, než za dvě minuty.

„Jak víš, že pracuje pro Oddělení údržby?" zeptala se udiveně a její polévková lžíce zůstala viset napůl cesty k ústům.

Vědět neznamená chápat- očividně.

„Taťka říká, že všichni z údržby nosí modré hábity."

„Ale to's nám nikdy neřekl!" vzkřikla a praštila lžící zpět do talíře, odkud se zbytek polévky jal obloukem prozkoumávat desku stolu.

Přitáhla si svazek poznámek a map, které ležely na kraji stolu.

 „Není tu nic o modrých hábitech, nic!" řekla a hbitě otáčela stránky.

Jak ji tahle nedůslednost vytáčela!

„No, a záleží na tom?"

Ty tupé, na-nervy-jdoucí tažné zvíře! *

„Rone, na všem záleží! Jestli se chceme dostat na ministerstvo a nechceme se nechat chytit, když teď jdou po každém nevítaném návštěvníkovi, záleží na každém detailu! Už jsme o tom mluvili tolikrát, jaký má smysl obhlížet ministerstvo, když se nám ani neobtěžuješ říct -"

„Sakra, Hermiono, zapomněl jsem na drobnost!" ohradil se Ron a pokračoval v likvidování polévky.

Pfé!

„Určitě si uvědomuješ, že na celém světě pro nás neexistuje nebezpečnější místo, než ministerstvo kou—"

„Myslím, že bychom to měli udělat zítra," řekl Harry a uťal tak další počínající hádku rozhodnutím, které mělo změnit spoustu věcí.

A také změnilo.Hermiona se zastavila v polovině rozhození rukama s otevřenou pusou. Ron špatně polkl polévku a zakuckal se.

„Zítra?" zopakovala a spěšně zamrkala. „To nemyslíš vážně, Harry?"

Zjevně.

„Myslím. Už nemůžeme být lépe připraveni, než jsme teď, i kdybychom se okolo ministerstva potulovali další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím spíš může být ten medailonek jinde. Taky je tu možnost, že ho Umbridgeová už vyhodila, když se nedá otevřít."

 „Pokud," řekl Ron, „nenašla způsob, jak ho otevřít, a není teď posedlá."

Což by podstatně měnilo situaci. Zabili by dvě mouchy jednou ranou. Zničili by viteál a zbavili zároveň kouzelnou společnost jedné otravné žáby. Jak sladké.

 „Jako kdyby ji to mělo nějak změnit, už tenkrát byla plná zla," pokrčil Harry rameny.

Ron se podrbal ve vlasech a odsunul talíř stranou. Hermiona skousla spodní ret a zabodla skelný pohled doprostřed stolu.

Pohnout s celou věcí by byla příjemná změna v nepříjemném provedení oproti uplynulým dvěma měsícům. Konečně- jak doufala- vědět něco víc, být blíž obratu téhle jako zkažený lektvar husté atmosféře strachu, lží, podvodů, zlých snů, temných stínů na okrajích zorných polí. Blíž svítání, které přijde, když přízraky noci opustí temná zákoutí naší mysli, aby se za čas objevily v jiné podobě.

 „Známe všechno to, co je důležité," probral ji Harryho hlas ze zamyšlení. „Víme, že se přestali přemisťovat na ministerstvo a ven. Víme, že většině vyšších ministerských úředníků dovolili připojit domácí krby k letaxové síti, protože Ron zaslechl ty dva Nevyslovitelné, jak si na to stěžují. A od toho chlápka s bradkou, co o tom mluvil se svým známým, zhruba víme i to, kde má Umbridgeová kancelář—"

„ ‚Budu v prvním patře, Dolores mě chce vidět,'" odrecitovala okamžitě Hermiona větu, kterou zaslechla náhodou při své službě u vchodu na ministerstvo, přičemž stále hleděla doprostřed stolu.

„Přesně," přitakal Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme s pomocí těch legračních mincí, symbolů, nebo co to vlastně je, sám jsem viděl, jak si nějaká čarodějka půjčuje jeden od své známé -"

„Ale my přece žádné nemáme!" odtrhla pohled od hluboké zašlé rýhy a rozhodila rukama.

„Pokud náš plán vyjde, budeme mít," pokračoval Harry klidně.

Pokud. Díky za ty fíky.

„Nevím, Harry, prostě nevím… V tom plánu je tolik věcí, které mohou selhat, které závisí na náhodě…"

A čistě náhodou se neděje nic. Náhodu si lidé vymysleli, aby mohli omluvit něco, s čím nepočítali.

„To se nezmění, ani když strávíme další měsíc přípravami,"odmlčel se, aby si promnul čelo. „Je čas začít jednat."

Přišel čas, aby spustili svůj plán.

Merline, drž nad námi svou kouzelnou hůlku.

Strávili předchozí čtyři týdny oblékáním neviditelného pláště a špehováním oficiálního vchodu na ministerstvo, který Ron, díky panu Weasleymu, znal už od dětství. Chodili těsně za úředníky, naslouchali jejich konverzaci a pečlivým pozorováním zjišťovali, který z nich chodí do práce každý den ve stejném čase a sám. Tu a tam měli možnost sebrat někomu z aktovky Denního Věštce. Pomalu zevrubně načrtli mapy a zapsali si mnoho poznámek. A to vše teď leželo na stole před Hermionou.

„Dobrá," začal Ron pomalu, „řekněme, že se na to vrhneme zítra… Myslím, že bych měl jít jen já a Harry."

Ó né, už zase ten ochranitelský komplex? Nechce, děkuje pěkně.

„Ale nezačínej s tím zase! Myslím, že to už jsme si vyjasnili."

„Jedna věc je postávat u vstupu pod pláštěm, ale druhá, Hermiono," píchl Ron prstem do Denního Věštce starého deset dní, „je ta, že jsi na seznamu mudlorozených, kteří se nedostavili na ministerstvo k podání vysvětlení!"

Jak duchaplné. Vysvětlit, kde přišla ke kouzelným schopnostem. Komu není rady…

„A ty bys měl umírat v Doupěti na kropenatku! Jestli by někdo neměl chodit, je to Harry, na kterého je vypsána odměna deset tisíc galeonů -"

„Dobrá, tak já tu zůstávám," řekl Harry. „Dáte mi vědět, až někdy porazíte Voldemorta, že ano?"

Hermiona vyprskla smíchy a Ron se málem zadusil douškem vody, kterou upíjel ze zažloutlého hrnku.

Harrymu projelo obličejem nervózní škubnutí. Ruka mu automaticky vystřelila k jizvě na čele. Hermiona si Harryho změřila přimhouřenýma očima, který, když si všiml, že se na něj dívá, dělal, jako že si přihlazuje vlasy.

Naivita je krásná věc.

„No, jestli půjdeme všichni, musíme se přemístit postupně. Pod plášť se už všichni nevejdeme."

Harry se postavil a slabě zavrávoral. Odnikud se vedle něj zjevil Krátura.

Ještě teď si Hermiona dokázala vybavit zápach zkažených vajec, který cítila, když Harry zjistil, kdo je R. A. B. a tohle nutné zlo jim vyložilo dávnou historii Blackovy rodiny.

 

„Byl chytač," řekl Harry.

„Co?" vypadlo ze zmatené Hermiony.

Famfrpál za každé situace.

„Sedí uprostřed přední řady, to je tam, kde sedává chytač… No, to je jedno," pokusil se o vysvětlení pro něj naprosto zřejmého faktu.

Ron byl na všech čtyřech a díval se pod skříň. Harry přešel ke stolu.

Regulův pokoj byl o něco menší, než Siriusův, ale i v něm bylo poznat, že byl pokoj dříve velkolepý. Zatímco Sirius v pokoji zvýrazňoval svou odlišnost od zbytku rodiny, Regulus se snažil zdůraznit opak. Barvy zmijozelu, smaragdová a stříbrná, byly všude, na posteli, zdech i na oknech. Erb rodiny Blacků byl pečlivě vymalován na posteli, spolu s mottem „Toujours pur." Vedle toho všeho byla sbírka starých novinových výstřižků, ve kterých se teď Hermiona zamyšleně přehrabovala.

Zvedla hlavu, aby se podívala na Harryho. Stál u otevřené zásuvky psacího stolu a otíral si prsty špinavé od inkoustu, když se snažil najít stopu k nalezení pravého medailonku.

„Existuje snazší způsob," řekla a vytáhla z rukávu svou hůlku.  Accio medailonek!"

Nic, jen z koberce se zvedl obláček prach, když Ron nervózně přešlápl.

 „Takže je to tak? Není tu?" zeptal se a podrbal se v zrzavých vlasech.

„Ještě tu může být, chráněn protikletbami," řekla a postavila se. „Kouzly, která ho chrání před přivoláním kouzlem, chápete?"

„Podobně jako to udělal Voldemort s kamennou miskou v jeskyni," řekl Harry a jeho oči se zaleskly, když se mu vybavily následující události.

„Jak ho tedy najdeme?" zeptal se Ron.

„Budeme hledat ručně," řekla Hermiona a pokrčila rameny.

„Dobrý nápad," prohodil zrzek, zakroutil očima a pokračoval prohledáváním záclon.

Za hodinu prozkoumali každý centimetr místnosti, ale nakonec museli uznat, že tam medailonek nebyl.

Mezitím vyšlo slunce a jeho světlo na ně zářilo i přes špinavá okna.

„Taky může být kdekoli jinde v domě," lapala Hermiona po dechu, když sbíhali schodiště.

I když Harryho a Rona už nebavilo hledat, ona vypadala čím dál odhodlaněji.

 „Ať už se mu jej povedlo zničit nebo ne, určitě ho chtěl před Voldemortem skrýt, ne? Pamatujete si na všechny ty věci, kterých jsme se zbavovali, když jsme tu byli naposledy? Ty hodiny, které po všech metaly blesky a ty staré šaty, které Rona málem uškrtily? Regulus je tam mohl dát, aby ochránil úkryt medailonku, byť jsme si to třeba v tu chvíli… chvíli…"

Ó bože. Proč ji to nenapadlo dřív? Hloupá, hloupá Hermiona!

„…neuvědomili," dokončila šeptem.

„Děje se něco?" zeptal se Ron.

„Byl tam medailonek." pronesla dutě.

„Co?" řekli Harry a Ron naráz.

„Ve skříni v přijímací místnosti. Nikdo ho nemohl otevřít. A my… my…"

Jsme to vyhodili.

Každý ho zkoušel nějak otevřít. Byl v pytli s nepotřebnými věcmi, spolu s tabatěrkou, práškem proti bradavicím a hudební skříňkou, která každého uspávala…

„Krátura sbíral spoustu věcí, co jsme vyhodili," řekl Harry s nadějí v hlase.  „Měl v kuchyni ve svém přístěnku skrýš, kam to všechno schovával. Pojďte."

Seběhl dolů po schodech, bral je po dvou, a kdyby se zastavil, Hermiona i Ron by mu skočili za krk.

Všichni tři byli tak vzrušení, že si neuvědomili, jaký dělají rámus, a když jim to konečně došlo, Siriusova matka už začala svůj part.

 „Špíno! Mudlovští šmejdi! Spodino!" ječela tak, až to trhalo ušní bubínky.

 Nikdo z nich na to nereagoval. Její hlas zanikl spolu s tím, když Hermiona jako poslední vběhla do místnosti a zabouchla dveře.

Harry přeběhl celou místnost a u dveří do Kráturova přístěnku málem uklouzl na mazlavé nazelenalé hmotě.

Raději nechtěla vědět, co by to čistě hypoteticky mohlo být.

Po odtáhnutí starého kusu dřeva, kterému se kdysi- velmi, velmi, velmi dávno- mohlo říkat dveře, se ze starých přikrývek sloužících jako postel pro skřítka, zvedl vzdušným vírem obláček prachu a kuchyň zahalil zápach zkažených vajec.

Harry, stojící nejblíž, se rozkašlal, Hermiona si překryla dlaní nos a odvrátil hlavu a Ron si s výrokem „Tohle nemá ani na Hagridovy ponožky" rukou odháněl vzduch od obličeje.

Harry se se zacpaným nosem předklonil, aby dvěma prsty odkryl zbývající prostor. Ve špinavých hadrech zůstal jen starý výtisk knihy Urozená šlechta: Rodokmen kouzelnických rodů. Zatřásl přikrývkami, jelikož nevěřil svým očím. Vypadla z nich jen mrtvá myš a odkutálela se po zemi. Ron zabručel a posadil se na kuchyňskou židli. Hermiona zavřela oči.

Co teď? Jak mohla být tak zatraceně hloupá? Ale jak mohla tušit, že něco tak obyčejného by mohlo skrývat kus něčí duše? A navíc kus právě té duše, jejíž zničení byl jejich nejbližší záchytný bod?

„Ještě není všemu konec," řekl Harry, zvedl hůlku a zvolal, „Kráturo!"

Ozvalo se hlasité prásk a domácí skřítek, kterého Harry neochotně zdědil po Siriusovi, se najednou přemístil přímo před vyhaslý krb. Drobný, velikostí poloviční oproti člověku, s bledou zvrásněnou kůží, bílými vlasy, které mu rostly z upířích uší. Stále měl na sobě ten zamazaný hadr, ve kterém ho viděli poprvé, a jeho pohrdavý pohled, který vrhl na Harryho, naznačoval, že změna jeho pána neměla vliv na nic, kromě vzhledu.

„Pán volal," zaskřehotal Krátura žabím hlasem a hluboce se uklonil, zatímco si mumlal, „zpátky v domě mé staré paní s krvezrádcem Weasleym a mudlovskou šmejdkou -"

Potvora jedna smradlavá.

„Zakazuju ti, abys o komkoli mluvil jako o ‚krvezrádci' či ‚mudlovské šmejdce'," poručil mu nevzrušeným hlasem Harry.

„Mám na tebe otázku," Harryho hrudník se zvedal v rytmu nervozitou zrychleného dechu, „a přikazuji ti, abys na ni odpověděl pravdivě. Rozumíš?"

„Ano, pane," řekl Krátura a opět se hluboce uklonil.

Viděla jeho bledé rty, jak nehlasně vyslovují to, co teď nemohl říct nahlas.

„Před dvěma roky byl v přijímací místnosti nahoře medailonek. Vyhodili jsme ho. Pokusil ses ho zachránit?"

Hermiona měla pocit, že jí srdce teď a tady zkolabuje. Tohle bylo něco. Konečně NĚCO. A pokud to byla správná stopa, Merlin žehnej tomu, aby se ta věc našla.  

 „Ano."

Chvíle, než Krátura odpověděl, se zdála nekonečná, ačkoli podle starých nástěnných hodin visících vedle dveří uběhlo jen patnáct vteřin.

„Kde je teď?" zeptal se Harry přiškrceně.

Krátura zavřel oči. Jeho napnuté tělo vypovídalo o tom, že to, co se chystá říct, nebude mít příznivou odezvu. Hlavně pro něj.

„Pryč."

„Pryč?" zopakoval Harry naprázdno a zklamaně se posadil na židli. „Co tím myslíš, pryč?"

Skřítek se roztřásl a hlasitě polkl.

Hermiona si odkašlala, Ron se podrbal ve vlasech, Harry zúžil oči.

„Kráturo," řekl podezřívavě, „přikazuji ti -"

„Mundungus Fletcher," zakrákal se stále zavřenýma očima. „Mundungus Fletcher to všechno ukradl. Obrazy paní Belly i paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, poháry s rodinnými erby, a - a -"

Jeho svraštělé tělo jako by se scvrkávalo a nadouvalo zároveň. Kroutil se, malý hrudníček se mu zvedal tak rychle, že nebyla s to to sledovat a vypelichané bílé vlasy se mu jako by se snažily vykompenzovat potlačovanou směs emocí.

Otevřel oči a zařval z plných plic.

„ — a medailonek, medailonek pána Regula. Krátura nezvládl, Krátura nesplnil rozkaz!"

Hermiona nadskočila, praštila se kolenem o nohu stolu a hlasitě vyjekla.

Ron vytřeštil oči a zmateně otevřel ústa.

Harry zareagoval instinktivně. Jakmile se Krátura napřáhl po pohrabáč opřený u krbu, napřáhl se a chytil ho za límec. Stvoření začalo vřeštět a vydávat neidentifikovatelné skřeky.

„Kráturo, nařizuji ti zůstat zticha!" zahulákal Harry.

Skřítek se uvolnil, a když ho pustil, rozplácl se na kamennou podlahu, kde začal nehlasně štkát.

Buď jak buď, pořád je to nevděčný malý zmetek.

„Harry, ať se zvedne!" zašeptala Hermiona.

„Takže se má potrestat pohrabáčem?" odfrkl si Harry a naklonil se ke skřítkovi. „Ne, to ne. Dobře. Kráturo, chci znát pravdu. Jak víš, že Mundungus Fletcher ten medailonek ukradl?"

„Krátura ho viděl! Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku a má plné ruce Kráturových pokladů. Krátura chtěl toho plížícího se zloděje zastavit, ale Mundungus Fletcher se rozeběhl a u-utekl…"

Krátura by měl být míň fixovaný na Kráturu, neboť Krátura bude mít za chvíli větší sebevědomí, než je on sám a neunese ho. Krátura.

„Řekl's ‚medailonek pána Regula'. Proč? Odkud pocházel? Co s ním chtěl Regulus udělat? Kráturo, posaď se a řekni mi všechno, co o tom medailonku víš, a všechno, co s ním Regulus chtěl dělat!" vychrlil ze sebe Harry na jeden nádech.

Hermiona si žmoulala spodní ret, Ron překvapivě tiše čekal, co skřítek řekne.

Ten se schoulil do klubíčka s mokrým obličejem mezi koleny a začal se pohupovat dopředu a dozadu.  

Doteď netušila, že se může domácí skřítek psychicky zhroutit. Pokrčila rameny. Taky dobře, že ví něco nového.

„Pán Sirius utekl, dobře jsme se ho zbavili, byl to špatný kluk a zlomil svými mravy srdce mé paní. Ale pán Regulus se uměl chovat. Věděl, co vyplývá ze jména Black a z důstojnosti jeho čisté krve. Roky mluvil s Pánem zla, který chtěl, aby se kouzelníci přestali skrývat a začali vládnout mudlům a kouzelníkům z mudlovských rodin… a když mu bylo šestnáct, přidal se pán Regulus k Pánu zla. Tak hrdý, tak hrdý, tak šťastný, že mu může sloužit… A jednoho dne, rok poté, co se k němu přidal, přišel pán Regulus dolů do kuchyně za Kráturou. Pán Regulus měl vždycky Kráturu rád. A pán Regulus řekl… řekl…"

Kývavé pohyby byly stále rychlejší.

„…řekl, že Pán zla potřebuje skřítka."

Má tři stovky Smrtijedů a on potřebuje skřítka? Kde je chyba?

„Voldemort potřeboval skřítka?" opakoval Harry nahlas a Hermiona měla na vteřinu pocit, že jí vidí do hlavy. Zatracená paranoia.

„Pán Regulus nabídl Kráturu. Je to pocta, říkal pán Regulus, pocta od něj pro Kráturu, který musel udělat cokoli, co mu Pán zla nařídil… a pak se v-vrátit domů."

Tsé. Prý pocta.

Houpal se stále rychleji, vzlykal a zhluboka dýchal.

„A tak Krátura sloužil Pánu zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal Kráturu s sebou do jeskyně u moře. A za jeskyní byla dutina a v té dutině bylo obrovské černé jezero…"

Hermioně naskočila husí kůže. To bylo to, o čem jim Harry vyprávěl.

„…Byla tam loď…"

Samozřejmě, že tam byla loď. Harry tu loď znal, strašidelně zelenou a drobnou, očarovanou tak, aby dokázala převézt jen jednoho kouzelníka, jednu oběť, k ostrovu uprostřed jezera. Takhle tedy Voldemort vyzkoušel ochranu viteálu, prostě si na vyzkoušení půjčil domácího skřítka…

„Na tom ostrově byla m-mísa plná lektvaru. P-pán zla přinutil Kráturu ten jed vypít…"

Zatřásl se, jako by si vybavil jeho chuť.

„Krátura pil, a jak pil, viděl hrozné věci… Kráturovi to spalovalo tělo… Krátura křičel, aby ho pán Regulus zachránil, volal svou paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál… Donutil Kráturu, aby vypil všechen jed… Hodil do prázdné mísy medailonek… A mísa se znovu naplnila lektvarem. A pak Pán zla odplul a nechal Kráturu na ostrově…"

Nechal na ostrově? Ale jak je možné, že se dostal nazpět? Když bylo místo zajištěné proti přemístění?

 „Krátura potřeboval vod-du, sklonil se k břehu a napil se z temného jezera… a ruce, mrtvé ruce vystoupaly z vody a stáhly Kráturu pod hladinu…"

 „Jak ses odtamtud dostal?" zeptal se Harry a nebyl překvapený, že sám šeptá.

Krátura zvedl svraštělou hlavu a podíval se na Harryho velkýma krvavýma očima.

„Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil," pronesl tak, jako by to byla pocta.

„Já vím - ale jak jsi utekl neživým?"

No ovšem! Kouzla skřítků jsou na jiné bázi, než ta od kouzelníků.

 „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil," zopakoval.

„Já vím, ale -"

„Nechápeš, Harry?" řekl Ron. „Přemístil se!"

„Ale… mimo jeskyni ses nemohl přemístit," otočil se na něj Harry nechápavě, „jinak by Brumbál…"

„Skřítčí kouzla nejsou jako naše kouzla, ne?" vysvětloval Ron trpělivě, „Víš přece, že se mohou přemisťovat do a z Bradavic, zatímco my nemůžeme"

Bylo překvapující, jak snadno mohli zapomenout na to, že Ron je jeden z čistokrevných. Ten, který už od malička ví všechno o kouzlech, magii a o všem s tím spojeným. Jak se zdá, on teď bude tím nejcennějším, co mají.

 „Samozřejmě, Voldemort považoval schopnosti domácích skřítků za podřadné, takže na ně ani nepomyslel…" pronesla zamyšleně do ticha. „Nikdy by ho nenapadlo, že by snad mohli mít schopnosti, které on neměl."

Je uspokojivé vědět, že nikdo není dokonalý.

„Pro domácího skřítka je příkaz jeho pána zákonem," pronesl Krátura a kývaní se zpomalilo.

„Kráturovi bylo přikázáno vrátit se domů, a tak se Krátura vrátil domů."

Aby jim Krátura nechyběl.

„Takže jsi udělal přesně to, co ti bylo přikázáno, ne?" řekla Hermiona mile. „Neporušils vůbec žádné rozkazy!"

Krátura zavrtěl hlavou a opět se rozkýval rychleji.

„Takže co se stalo, když ses dostal zpět?" zeptal se Harry. „Co řekl Regulus, když jsi mu vylíčil, co se stalo?"

„Pán Regulus se hodně bál, hodně bál," zakrákal. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se schovával a neopouštěl dům. A pak… bylo to o něco později… Pán Regulus přišel jedné noci za Kráturou do jeho přístěnku a byl divný, jiný, než obvykle, pomatený, řekl by Krátura… a požádal Kráturu, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam Krátura šel s Pánem zla… A tak se tam vydali."

Aby získal medailonek? Zničil Voldemorta? Ale co se stalo? Co bylo špatně? Proč ta věc dál existuje?

 „A pak tě přinutil ten jed vypít?" zeptal se Harry s odporem.

Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal.

Merline! Tak proto… to bylo… protože… Merline.

„P-pán Regulus vyndal z kapsy medailonek podobný tomu, který měl Pán zla," řekl Krátura a po obou stranách jeho skobovitého nosu mu stékaly slzy. „A řekl Kráturovi, aby si ho vzal a až bude mísa prázdná, aby medailony vyměnil… A přikázal - Kráturovi, aby se přemístil - bez něj. A řekl Kráturovi - aby šel domů - a nikdy neřekl své paní - co udělal - ale aby zničil - ten původní medailonek. A pil - vypil všechen jed - a Krátura medailonky vyměnil - a sledoval… jak pána Regula… stáhly mrtvoly pod vodu… a…"

Semkla víčka k sobě, aby smazala tu představu seschlých, mrtvolně bílých rukou, které se k ní natahovaly. Vlasy na zátylku se jí zježily. Představa jako by se jí vyrývala do lebky. Protřela si oči, otevřela je a raději se soustředila na to, co viděla před sebou. Po tomhle bude mít krásné sny ještě dlouho, děkuje pěkně.

 „Takže jsi přinesl medailonek domů," řekl Harry, jak se snažil pochopit celý příběh. „A zkusil jsi ho zničit?"

„Nic, co Krátura udělal, na něm nezanechalo stopu," sténal skřítek. „Krátura zkusil všechno, všechno, co znal, ale nic, nic nefungovalo… Tak mocná kouzla jej chránila, Krátura si byl jist, že tím, že se dostane dovnitř, ho zničí, ale nechtěl se otevřít… Krátura se potrestal, zkusil to znovu, potrestal se, zkusil to znovu. Krátura nesplnil rozkazy, Krátura nedokázal zničit medailonek! A jeho paní šílela, protože pán Regulus zmizel a Krátura nemohl říct, co se stalo, ne, protože mu pán Regulus z-z-zakázal říct cokoli, co se stalo v j-jeskyni, komukoliv z r-r-rodiny…" Krátura začal vzlykat tak hlasitě, že už nedokázal říct souvislé slovo.

Hermiona seděla ztuhle na své židli a srdce jí tloukl do žeber.

Dokonce i Ron, který nebyl Kráturův obdivovatel, vypadal neklidně.

 „Nerozumím ti, Kráturo," řekl nakonec Harry. „Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel, aby Voldemorta svrhl, ale tobě dělalo potěšení vydat Voldemortovi informace o Siriusovi? Dělalo ti potěšení jít k Narcisse a Bellatrix a poslat po nich informace Voldemortovi…"

„Harry, Krátura takhle nepřemýšlí," řekla Hermiona. „Je to sluha. Domácí skřítci bývají podrobeni špatnému a dokonce i brutálnímu zacházení. To, co Voldemort udělal Kráturovi, nebylo daleko od toho, co kouzelníci normálně domácím skřítkům dělají. Co je pro skřítka, jako je Krátura, válka kouzelníků? Je loajální k lidem, kteří jsou na ně hodní, a to paní Blacková musela být a Regulus byl určitě, takže ochotně a opakovaně plnil jejich příkazy. Vím, co chceš říct," pokračovala, když Harry chtěl začít protestovat, „že Regulus si to rozmyslel… ale zřejmě to nevysvětlil Kráturovi. A myslím, že vím, proč. Krátura a Regulusova rodina byli v největším bezpečí, když si uchovávali prastarou čistou krev. Regulus se je snažil ochránit všechny."

„Sirius -" začal Harry.

„Sirius byl na Kráturu ošklivý, Harry, a nedívej se takhle, víš, že to byla pravda. Než se sem Sirius vrátil, žil tu Krátura dlouho sám a zřejmě chtěl cítit alespoň nějaký pocit. Jsem si jistá, že k němu ‚paní Cissa' a ‚paní Bella' byly laskavé, když se objevil, a tak jim udělal laskavost a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Říkám celou dobu, že kouzelníci jednou zalitují toho, jak se ke svým skřítkům chovají. Voldemort už zaplatil… a Sirius taky."

Bránit Siriusovu památku je jedna věc, ale dělat z něj svatouška je přehnané. I na Harryho. Tahle přetržená citová vazba se bude hojit ještě hodně dlouho.

 „Kráturo, o něco tě poprosím," řekl Harry a díval se přitom na Hermionu.

Nechápavě zvedla levé obočí. Pochopit jeho myšlenkové pochody je nad její síly.

 „Kráturo, prosím, najdi Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailonek - medailonek pána Regula je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit to, co pán Regulus začal, chceme - ehm - zajistit, že nezemřel zbytečně."

A proč se u toho díval na ni zůstane světu záhadou. Navždy.

„Najít Mundunguse Fletchera?" zakrákal Krátura.

„A dostaň ho sem, na Grimmauldovo náměstí," řekl Harry. „Myslíš, že bys to pro nás mohl udělat?"

Merline, vždyť je to JEHO skřítek, tak proč mu to nepřikáže?

Harry vytáhl Ukrývaček, dárek od Hagrida, a vyndal z něj falešný viteál, náhradní medailonek, ve kterém Regulus zanechal vzkaz Voldemortovi.

„Kráturo, chci, aby sis… err… nechal tohle," řekl a podal medailonek skřítkovi. „Tohle patřilo Regulusovi a já jsem si jist, že by chtěl, abys to měl jako symbol vděku za to, cos -"

„Škoda, kamaráde," řekl Ron smířeně, když viděl, že se skřítek na medailonek podíval, zavyl a utrpením a padl zpět na podlahu.

Trvalo jim téměř půl hodiny jej uklidnit, a když poté byl schopen doklopýtat k přístěnku, všichni ho tam doprovodili. Sledovali, jak pečlivě balí medailonek do svých přikrývek a ujistili ho, že až bude pryč, postarají se o medailonek a jeho ochrana pro ně bude prioritou. Krátura se pak dvakrát hluboce uklonil k Harrymu a Ronovi a dokonce se zkusil křečovitě předklonit, což mohla ale být zároveň i uctivá poklona, směrem k Hermioně, načež se s obvyklým hlasitým prásk přemístil pryč.

Každý máme svou úchylku.

Snad jim teď ta Kráturova prokáže laskavost.

 

 

 

*díky, Shreku

Komentáře

Vytvořeno 18.02.2010 22:59:10 | Poslední změna 27.12.2010 18:07:39
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one