19. Pak a potom




Strašně moc se omluvuju za to, že mi to tak dlouho trvalo. Nebylo to mým úmyslem. Zhruba jsem věděla, co budu psát, ale nějak… nevím, nějak mi to prostě nešlo. Proto tahle kapitola patří všem, kteří čekali.

Mě osobně tahle kapitola přijde trošku zmatená a občas se mi zdá, že na sebe jednotlivé odstavce ani nenavazují. No, posuďte sami.

Počet komentářů snad ani nemusím uvádět.

Jinak, Nadin, já to nevydržela a dala to tam hnedka. Snad to poznáš. =)

Enjoy it =)





Pro každého z nás, bez rozdílu, platí, že dvacet tři a půl hodiny ze čtyřiadvaceti trávíme čekáním. A čím déle čekáme, tím míň je na co čekat.

William Styron



„Nemůžeš vzít stan, hůlku, zásoby jídla, pro tebe dostačující na dvě hodiny, a prostě jít. A vlastně," zarazila se Hermiona v půli věty a odhodila vlasy dozadu. „Kam chceš vůbec jít, když ani nevíš, kde začít hledat?" zvedla obočí, přičemž se pohodlně opřela do židle.  

Vysvětlete Ronovi nedostatek jídla.

Povzdech.

„Ale někde začít musíme," odpověděl zapáleně.

„Někde, někde…" zopakovala po něm nakvašeným tónem. „To tvoje ‚někde' by se mělo napřed orientovat do nějaké knihy, která…"

„A ty si myslíš, že tvým ‚fetišem', nějak Harrymu pomůžeš?" odsekl Ron zvýšeným hlasem a postavil se.

To by mě zajímalo, kde ten ‚fetiš' vyčetl.

„ Na rozdíl od tebe, Ronalde," řekla s důrazem na jeho křestní jméno Hermiona a také se postavila. „Já-"

„Přestaňte!" přerušil rychle jejich začínající hádku Harry, když viděl, jak se Ron nadechuje. „Tohle nikam nevede," pronesl rezignovaně, sundal brýle z očí a promnul si kořen nosu.

 Tohleto bylo za poslední dva dny už po čtvrté, co se pohádali. A to je teprve týden po tom, co se vrátili z Bradavic. Týden po pohřbu bývalého ředitele. Týden po tom, co ten černý hajzl pláchnul Merlinví kam.

Povzdech.

Jak to bude vypadat, když se jim hledání nebude dařit? Nechtěl to vědět ani hypoteticky.

Další povzdech.

Upřímně doufal, že to úsilí, s jakým si předhazují argumenty, vloží i do toho, aby mu pomohli. Ano, nenutil je, aby to dělali, ale když už se do toho vmanévrovali, tak ať to dělají pořádně.

„Zatraceně," zaklel tiše a praštil pěstí do stolu, který snad držel na kouzelné slovíčko. Ostatně, co tady, na Grimmauldově náměstí 12, nedrželo pohromadě kouzlem, že.

Hermiona, stále vzteky bez sebe, že se Ron vůbec odvážil urazit knihy, byť jedním slovíčkem, se se žuchnutím posadila na židli, která zaprotestovala ukňouraných vrznutím, a založila ruce na prsou.

Blbec.

Ron se také, o něco pomaleji, posadil.

„Hermiona má pravdu," začal věcným tónem Harry a vrátil brýle na nos. „Musíme nejdřív zjistit někde něco víc o viteálech. Víc, než mi řekl Brumbál." Povzdech. „A vůbec nemáme tušení, kde začít. Pak teprve se můžeme někam vydat,"dlouze vydechl a napil se hořkého citronového čaje.

 

„Pak" je velmi ošemetné slovo.  Když „pak", tedy 30. srpna, hnědooká dívka v ranním rozespalém zamyšlení, s vlasy rozježenými od nočního vysílání magických vln a zívajíc na celé kolo, scházela staré, červotoči prožrané, schody na Grimmauldově náměstí, jen matně si uvědomovala, že za čtyři hodiny vyjíždí Bradavický expres.

Vlak, který ji uplynulých šest let vozil na místo, kde se cítila víc doma, než ve svém prázdném dětském pokoji.

Místnost vybavená čistě účelově. V době, kterou Hermiona Grangerová, pilná studentka a vzorná dcera manželů Grangerových, trávila v Bradavické škole čar a kouzel, vypadala jako pokoj pro hosty. Vlastně i tehdy, pokud náhodou byla doma. Vypnutá postel, skříň, ve které se na dně povalovaly staré kusy oblečení či zaprášená knihovna s dětskými pohádkami, knížkami typu ‚Jak mít dceru baletku' nebo starými výtisky Cosmopolitanu. Proti tomu místnost s ručně vyřezávanou postelí s nebesy v příjemných rudo-zlatých barvách, kamna, ze kterých se ozývá ospalé praskání polen, výhled na zamrzlé Černé jezero, sněhem zapadlé bradavické pozemky a také Zakázaný les pocukrovaný sněhem. Jako z pohádky.

Dobře, tak víc než matně.

Téměř poslepu došla ke sporáku a poklepala hůlkovou na plechovou konvici na vodu, ze které se okamžitě začala linout horká pára. Automaticky šáhla do kredence pro hrnek, odměřila lžičku (na kopec) plnou kávy a přihodila k ní o něco menší dávku cukru. Vzala konvici a sledovala, jak horká voda dopadá na dno oprýskané keramické svatyně pro její slabost, pohlcuje tmavě hnědý prach z kávových zrnek, mísí se s rozteklými bílými krystaly cukru a stoupá k okraji.

Sedla si za stůl čelem ke krbu a zapálila oheň. I v srpnu je v tomhle domě zima. Je přece skoro září, žeanojaksi.

Nebylo to tak, že by jí chyběl školní shon, psaní esejů, nutnost přečíst tři knížky za dva dny a neustálé dotazy Harryho a Rona, jestli jim nepomůže s jejich úkolem. Ale ano, chybí jí to.

Tak zatraceně moc jí to chybí!

Napila se kávy a obtočila prsty okolo hrnečku.

Je to něco, co se váš drží dlouhá léta. Nejprve je to nové zvláštní, pak je to krásné a to pravé; později se to stane vaší součástí a život bez toho si nedokážete představit.

A pak najednou… PUFF. Je to pryč. Lusknutím prstů se všechno mění. Kolotoč se roztáčí*. Není čas na hry. Není kdy debatovat o tom, jaké novinky připravili výrobci pro Kulový blesk. Není vhodná doba na klábosení o novém vydání Shakespearových her v koženém přebalu. Není prostor pro odpočinek v jiné podobě, než je spánek.

Zuby si čistíte během rozhovoru. Neustále přemýšlíte o jedné věci pořád dokola. Spát chodíte tak pozdě, že i chrápající hodiny odmítají ukazovat čas. To, nad čím jste se naposledy uvažovali, a nebyl to Voldemort, bylo, že byste měli tuhle válku přežít, protože nechcete, aby vaši rodiče zůstali navždy v Austrálii. Je tam moc vysoká hodnota ozónu.

Ale na jednu věc čas přece je. Nebo dvě. Na kávu a čtení.

Káva vzpruží a pak je to čtení něco záživnější. Ale jenom do té doby, než účinky kofeinu pominou, oči začnou pálit, myšlenky stagnovat a míchat se do zvláštních obrazců.

Četla, aby našla něco, co Harrymu pomůže.

Jak to tak vypadá, pomohla leda tak sobě k divným snům.

Vybavil se jí ten nejpodivnější. Zdál se jí už na začátku srpna.

Rozkvetlou loukou se rozlévalo ranní slunce a odráželo se hravými odstíny od kapek rosy. Mladá dívka v lehkých bílých šatech vcházela na palouk a spokojeně se usmívala. Konečky prstů jemně hladila špičky trav, které se v lehkém větříku kymácely do rytmu zvuků ozývajících se z nedalekého lesa. Dlouhé hnědé vlasy jí v kudrnách spadaly přes ramena až na záda a velké hnědé oči si zálibně prohlížely každý kout mýtiny, dokud nezůstaly hledět přímo proti ní.

Z protější strany přicházel černý jednorožec. Temnýma očima ostražitě pozoroval dívku, která se pomalým krokem vydala do středu louky.

Cítila, že jí zvíře nic neudělá. Pohodilo hlavu a slabě zaržálo. Když došla na místo, čekala, co jednorožec udělá.

 Nejistým krokem se vydal směrem k dívce, která ho sledovala zamyšleným pohledem. Jako by přemítala, jestli se nemá otočit a vrátit zpátky tam, odkud přišla.

Srdce mu tlouklo šílenou rychlostí, jak se přibližoval k něčemu neznámému. Ještě nikdy neviděl tak krásného člověka. Nozdry se mu napjaly, když vydechl a znovu pohodil hlavou, až se hříva zaleskla v odrazu slunce.

Dva kroky od ní ucítil vůni vanilky. Zastavil se a, vnímaje křehkou rovnováhu mezi nimi, hrábnul levým předním kopytem na důkaz toho, že jí nehodlá ublížit.

Pochopila, co se jí snažil říct.

Natáhla levou ruku a položila ji na místo, kde tušila srdce. Po chvilce pod prsty ucítila jeho teď už klidný tlukot.

Buch, buch.

 Buch, buch.

Buch, buch.

 Když udělala krok doprava, zvedl hlavu.

 Se zájmem si prohlížel její obličej. Malé čelo, které brázdila nepatrná vráska mezi obočím, hnědé oči s hřejivým pohledem, s každým nádechem se jemně rozšiřující nos a růžové rty zvlněné v mírném úsměvu.

Dívka pomalu kráčela okolo jednorožce, ruku na jeho srdci a prohlížela si hlavu otáčející se za ní.  Černá hříva spadající na štíhlý svalnatý krk, hluboké temné oči, široké nozdry a uši připravené uslyšet každý zvuk.

Když se mu ztratila ze zorného pole, otočil hlavu na druhou stanu a čekal, dokud se neobjeví. Když se zastavila opět čelem k němu, byli od sebe sotva pár centimetrů. Dívka měla obě ruce podél těla. Zvíře zaržálo a pohodilo hlavou.

Natáhla ruku a… **

„Hermiono!!!"  

Kdyby dveře měly nohy, jakože k jeho štěstí nemají, nakopaly by Rona za to bušení tam, kam ani Lumos nesvítí. Jediná škoda, že byla tak rozespalá. Měla sto chutí udělat to sama.

Spánek je bezesporu ta nejlevnější a nejužívanější droga na světě a sny, to je zapomnění, luxus a krásná svoboda, které se nám dostává. O to hůř, když nám tohle celé někdo odpírá.

Musela se usmát, když si vzpomněla, proč ji tehdy vlastně budil.  

„Harry zjistil, kdo je R. A. B! Musíš to vidět!" chytil ji za ruku, když otevřela dveře. V tenké noční košili, s vlasy rozvrkočenými na všechny strany ji táhl ven z pokoje. Zívla, poškrábala se v chaosu na hlavě a nechala se vláčet do čtvrtého patra před cedulku s nápisem

Nevstupovat

bez výslovného svolení

Regula Arctura Blacka

 

 

A „pak" měsíc, celý jeden měsíc, na britské počasí až příliš teplý srpnový měsíc, se museli vyhýbat smrtijedů číhajícím pod stromem, který stojí před domem na Grimmauldově náměstí. TI čekali, kdy udělají chybu. Kdy se nechají chytit do pasti.

Počítají s Harryho horkou hlavou a Ronovou tendencí řešit problémy podle prvotního impulzu. Nepočítají s tím, že uplynulých šest let měli vedle sebe Hermionu, která je (jak doufala) naučila přemýšlet, než něco udělají. Většinou.

A to je jejich plus. Oni, Harry, Ron a Hermiona, totiž umí počítat.

Mezi tím připravovali plán, jak se dostat na ministerstvo, získat medailon od té růžové ropuchy a přežít. Respektive uspět, nenechat se chytit, zůstat v celku a zabít toho ‚hadího pofidéra' (jak by řekla Levandule) co nejdřív.

Nahoře v hale bouchly dveře a vytrhly tak Hermionu z přemítací apatie.

„Severusi Snape," ozval se skřípavý šepot Alastora Moodyho.

Harry se vrátil.

„Nezabil jsem vás," odpověděl nevzrušeným tónem. Hned na to slyšela Hermiona jeho měkké kroky na schodech pokrytých moly prožraným kobercem. Koneckonců, co v tomhle domě není prožrané od molů, žeanojaksi.

„Mám tu noviny a určitě se vám nebudou líbit," ozval se Harryho hlas blíž než před tím a jeho rozcuchaná hlava se objevila ve dveřích do kuchyně.

Hermiona dopila zbytek kávy a odložila hrnek na stůl.

Kdyby byly jeho vlasy dlouhé, vypadaly by přesně jako ty její.

Krátura mu vyběhl naproti a vykřikoval „Sundejte si před večeří boty a umyjte ruce prosím, pane Harry!"

Hermiona se nad patolízalstvím toho svraštělého bastarda musela zašklebit.

Potvora jedna seschlá nevděčná! Sirius měl pravdu.

„Co se stalo?" vrazil do kuchyně Ron. Při tom shodil obstarožní růžovou vázu se zelnými lístky a modrými skřítky, kteří je leštili, stojící vedle dveří. S velkým hlukem se odporoučela na prkennou podlahu a následně se rozletěla na tisíc kusů.

Krátura stačil padajícímu předmětu tak-tak uskočit, jak spěchal k věšáku s Harryho neviditelným pláštěm. Harry stál na půl cesty mezi stolem a dveřmi, bokem k Hermioně a v levé ruce mačkal noviny. Teď už je téměř drtil.

„Reparo," švihla Hermiona líně hůlkou a váza se poskládala do původního stavu.

„Stačilo Evanesco, stejně jsem ji neměl rád," zamrmlal Harry s pohledem upřeným na kymácející se kus keramické příšernosti.

„Harry," oslovila ho naléhavě Hermiona. Odtrhl pohled od rodinného dědictví Blacků a nechápavě zamrkal.

Sirius ji taky neměl rád.

„Chtěl si nám ukázat něco v novinách," podotkl zaraženě Ron a mračil se.

Zase to nepochopil.

„No jo, no jo!" vykřikl s novým zápalem pro věc a přihrnul se ke stolu, u kterého Hermiona seděla. Rozbalil noviny a začal číst nahlas.

„‚Severus Snape, dlouhodobý učitel Lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel, byl ustanoven ředitelem."

„Zatraceně!" zaklel Ron.

No, to se nám to pěkně rozjíždí. 


„Je to nejdůležitější personální změna ve starodávné škole. Poté, co nedávno rezignovala učitelka mudlovských studií, zaujme její místo Alekta Carrowová, zatímco její bratr, Amycus, obsadí pozici učitele Obrany proti černé magii. Využívám této příležitosti k tomu, abych pozvedl naše nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty-" nadechl se, že bude pokračovat. Hermiona mu to nedovolila, přirozeně.

„Jako páchat vraždy a usekávat lidem uši!" Kde byla zrovna na tomhle??

„Snape ředitelem!" Nemyslitelné. Tolik moci v jedněch dlouhých bledých prstech, to je až příliš!

„Snape v Brumbálově pracovně!" Snape za ředitelským stolem. Panečku, to je mi představa! Ještě větší havran říznutý netopýrem než obvykle.

„U Merlinovy brady!" vykřikla, až Ron i Harry poskočili.

No není snad ona úplně pitomá?!

 „Budu za minutku zpátky!" zakřičela z poloviny schodiště a hnala se do svojí ložnice ve druhém patře, kde popadla korálovou kabelku a pak se rozběhla do Harryho pokoje přes chodbu.

Když se jí konečně povedlo servat prázdný rám ze zdi (musela použít Diffindo Maxima a pak s ním musela ještě chvilku točit na všechny strany), bez dechu doběhla do kuchyně. V levém boku ji píchalo.

Titulek z novin, ledabyle pohozených na stůl, zářil skoro až za roh.

 

SEVERUS SNAPE USTANOVEN BRADAVICKÝM ŘEDITELEM

 

Odvrátila hlavu a posadila se zpátky na svoje místo, přitom se snažila nacpat obraz do kabelky.

„Co to u Merlinových plandavých spoďárů bylo?"

„Vzpomněla jsem si na tohle," zafuněla a naposledy zatlačila na horní část rámu. Obraz zmizel někde v útrobách nenápadné tašky, ne větší než knížka. 

„Phineas Nigellus," vysvětlila Hermiona a hodila kabelku na kuchyňský stůl. Ozvala se obvyklá tupá rána a řinčení věcí uvnitř.

„Prosím?" optal se inteligentně Ron, ale Harry to pochopil.

Obraz Phinease Nigelluse Blacka dokázal cestovat mezi portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v kanceláři ředitele v Bradavicích.

„Snape by mohl poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval do tohohle domu," vysvětlila Hermiona Ronovi. „Ale ať to zkusí teď, Phineas Nigellus neuvidí nic, než vnitřek mé kabelky."

Takže si prohlídne tvoje spodní prádlo, trička, pár tampónů, posmrkané kapesníky a stan.

„Perfektní nápad!" řekl Ron potěšeně.

Odfrknutí. Nic, co by ho zabilo.

Cože? Aha.

„Díky," usmála se a přitáhla si polévku.

SEVERUS SNAPE USTANOVEN BRADAVICKÝM ŘEDITELEM

Tohle ještě bude zajímavé.

 

** Nadin, poznala's? =D

*díky soraki za půjčení =D

Komentáře

Vytvořeno 20.12.2009 11:56:24 | Poslední změna 27.12.2010 17:38:24
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one