17. Smysl




Věnování patří soraki za to, že na mě málem hodila lechtací, pro eggy, která obětavě sháněla další komentátory (výsledek nezmiňuju), pro vydíranou nadin a pro wixie, aby se jí lepší učilo.

Trošku netypicky tu Hermiona bude pitvat svoje nitro.

V posledních pár dnech dostávají moje představy o vývinu situace jasnější a konkrétnější představy. Tak mi držte palce, ať vám je zrealizuju podle vašich představ.

Počet potřebných komentářů snad nemusím připomínat, žeanojaksi

Enjoy it =)

 

 

 

Bylo jako z jiného světa vidět  brumbálovo života zbavené tělo ležet na měkké trávě pokrývající v tuto roční dobu snad celé bradavické pozemky. Tráva, lhostejná k jeho osudu, se bezmocně vzpírala proti chladnoucímu tělu.

Ale co ona? Co Hermiona Grangerová? Je taky tak lhostejná nebo se jí to týká víc než kdy před tím?

Stála tam, zmatená, vyděšená, v chladné červnové noci a marně se snažila pojmenovat to, co se právě odehrávalo všude a zároveň nikde uvnitř jí samotné. Cítila to, ale když se na to zaměřila, unikalo to. V břiše, okolo srdce, tlačilo to na krk, hlava se vznášela ve vzduchoprázdnu, nohy i ruce brněly, po zádech jí běhal mráz a na hrudníku jakoby sedělo snad stádo hypogrifů.

Bylo to jako ztratit skrytou jistotu, kterou v životě měla.  To, že tu byl, chápala jako něco samozřejmého. Něco tak samozřejmého, jako to, že slunce vyjde každý den. A teď, když tu bezbranně ležel na zemi, s Harrym po boku, kterému tiše stékaly po tvářích slzy… Neměla slov. Nešlo to pojmenovat. Nemohla říct, že by ho měla ráda. V úzkém kontaktu byl pouze s Harrym a o samotě s ním rozhovor vedla jen ve třetím ročníku, když přebírala od profesorky Mc.Gonagallové obraceč času. Ale už teď mohla říct, že jí bude chybět. Nevěděla jak, ale bude. Do srdce se jí vkrádal neznámý pocit. Vlastně soubor pocitů. Tupý tlak na vnitřnosti, jako když vám někdo položí dlaň na břicho a zatlačí. Tenhle ‚soubor pocitů' sestával z nejistoty, strachu, zmatku a jisté bezbrannosti.

Nebyla si jistá, co to vlastně znamená. Je to pro ně dobré, nebo špatné? Povrchně je to špatné, to ano, smrt nebyla nikdy dobrá, jenže jako celek? V globálu: pomůže Brumbálova smrt Harrymu, aby zničil Voldemorta? Bude jeho oběť k něčemu? Mělo to smysl?

Bála se toho, jaký to bude mít vliv na Harryho. Bude se dál chtít zbavit bolesti za všechno, co se podle něj stalo jeho vlastní vinou? Bude dál chtít bojovat za něco, co si sám nezvolil? Bude jeho duše dost silná na to, aby to ustála? Ano, ukázal jí už nesčetněkrát, že je silný.  Přestál tyranii ze strany tety a strýce, vydržel při Turnaji tří kouzelníků, nezhroutil se, když ho tu Sirius nechal skoro samotného.  Ale teď?  Co když nebude chtít? Co když nebude mít sílu? Co když to vzdá ještě před tím, než to alespoň zkusí? Co když…

Otřásla se nad tou šílenou myšlenkou a vytěsnila ji z hlavy.

Byla zmatená z toho, jakou roli v tom vlastně hraje profesor Snape. Sedm let byl pro ně rušivý element. Sedm let se je snažil zdeptat, oslabit jejich mínění o sebe sama, dokázat jim, jak jsou hloupí a sedm let se Brumbál tvářil, alespoň podle toho, co říkal Harry, že mu důvěřuje. A jak to dopadlo? Věřil mu a on ho zradil. Takže jaký to mělo smysl? Mělo to vůbec celé nějaký smysl?

Vždycky byla na pochybách, jak do celé té absurdní situace podle Harryho zapadá, pokaždé ho totiž viděl jako největšího padoucha. Své argumenty dokázal pokaždé vysvětlit tak, že Snape bylo jedno jediné možné východisko. Nebo Malfoy. Hermiona na to měla pokaždé svůj názor. Ano, Snape se jim snažil házet klacky pod nohy. Byl zlý, uštěpačný, sarkastický, nepřející a vyžíval se v tom, když mohl někoho podusit. Ale ublížit jim fyzicky? Vzít hůlku a proklít je šťavnatou kletbou až po jejich praprapravnuky? I kdyby si to zasloužili za jejich nebetyčnou drzost vůbec po něm chtít, aby učil v pondělí ráno nebo dokonce ve středu po obědě (!!!), tohle by nikdy neudělal. To prostě nebyl jeho styl.  A ublížit Brumbálovi? Člověku, který zná tolik kouzel, že by mohl napsat Lexikon pro malé i velké obsahující všechny existující kouzla?  To je holý nesmysl. Podle ní vždycky v dané věci sehrál úplně jinou roli. Ano, Malfoy, ten aristokratický spratek, který si nevidí ani na konec vlastní hůlky, ten do všeho pasoval jako kotlík na oheň. Vždycky ublížil, vždycky se posmíval a vždycky přitížil. Jenže zradit? Přidat se k Voldemortovi? Zabít? Byl by Draco schopen i takovéhle věci? Byl?

 A teď byli oni dva, Snape i Malfoy, na útěku. Hermionina teorie o tom, že Harry všechno zveličoval, se rozpadla jako domeček z karet. Jistěže ona sama popřela hned na začátku tu šílenost, že by Snape chtěl ukrást kámen mudrců a snažila se Harrymu vymluvit teorii o Malfoyovi- Zmijozelovu dědici, když docházelo k útokům na jejich spolužáky, ovšem situace se značně zkomplikovala ve chvíli, kdy se z ní stal na pár měsíců kámen.  Nikdy je nebránila, to prostě nejde. Protože oni byli zlí, o tom nelze pochybovat. Ale byli zlí i tímhle zvrhlým způsobem?

A teď? Teď byl její rozum v koncích. Kde je logické vysvětlení? Kde je smysl téhle celé… celé surreální situace, do které se dostali?  Kde je nějaký záchytný bod? Kde je deus ex machina, který to celé neočekávaně zakončí?

Zatraceně, tak kde je?!

Cítila se svým způsobem bezbranná. Existoval ještě někdo jiný, kdo si myslel, že kouzelníci z mudlovských rodin jsou stejně dobří, jako ti z kouzelnických? Byl někdo, o kom by mohla říct, že by se jí zastal? Ano, byl. Harry a Ron. Jenže to byli přátelé a řekli by to o ní samotné. Ale je někdo, kdo by to řekl bez ohledu na to, že ji zná? Někdo, kdo by všeobecně hájil takové čaroděje a čarodějky? Kouzelnický svět je teď plný lidí, kteří by jejich společenství nejraději očistili od všech nečistokrevných či tak zvaných zrádců krve. Jenže se nabízí otázka, jestli by pak vůbec někdo zbyl. Zůstal by někdo, kdo by jí a jí podobnými pohrdal a zároveň by nebyl v jeho rodové linii až k samotnému Merlinovi ani jeden mudla? Vůbec žádný?

Hoď kamenem, kdos bez viny.

 I sám Voldemort, jak se dozvěděla od Harryho, měl mudlovské předky. Ano, jeho matka byla z přímé linie samotného Salazara Zmijozela a pravděpodobně mu tak dala předpoklad velké magické síly, ale opravdu je i tahle rodová linie naprosto bez poskvrny? 

Něco jako Hitler. Nenáviděl Židy, přestože jeho otec byl Žid.

Normální? Vůbec ne.

 Zvláštní? Minimálně.

Paradox? Dost možná.

Nelogické? Bezesporu.

Přehnané? Určitě.

Vyhrocené? Na nejvyšší možnou míru.

Takže… mělo to smysl?

Z toho množství otázek ji rozbolela hlava. Ale vůbec nejhorší na celé situaci je ten sžíravý pocit frustrace, který se bral z neznáma.

Rozhlédla se po okolí a napravo, asi metr od ní, stál Rona a s rukama v kapsách zamyšleně zíral na Brumbálovo mrtvé tělo.

„Rone," oslovila ho ochraptěle Hermiona. Pročistila si hrdlo a čekala na jeho odezvu.

Trhnul rameny a velmi pomalu otočil hlavu do leva. 

„Kde je Harry?" zeptala se potichu Hermiona a došla těsně k němu.

„Ginny ho odvedla na ošetřovnu," odpověděl a potřásl hlavou, jako by chtěl z hlavy setřást neviditelný prach.

„Copak on byl zraněný?" zeptala se s úzkostí v hlase.

„Myslím, že ne. Spíš ho chtěla odvízt někam, kde bude větší klid," vysvětlil Ron. „I když," dodal po chvíli, „ je tam mamka s Fleur. Obletujou Billa. Potkal se s Šedohřebetem."

„Merline!" vykřikla Hermiona a přikryla si rukou ústa. „A co mu udělal? Kousl ho? Je z něho… bude… jak…" nevěděla, jak se zeptat.

„Ne, bude v pořádku." Odpověděl měkce. „Nebyl úplněk, naštěstí," dodal. „Co kdybychom šli za nima? Je mi docela chladno," změnil raději téma.

 

Seděla ve vlaku a v zamyšleném tichu nepřítomně hleděla na krajinu míhající se za oknem. Pravděpodobně to bylo naposledy, co absolvovala cestu Bradavicím expresem. Slíbila totiž Harrymu, že mu pomůže najít zbývající viteály a zničit tak Voldemorta.

A zase tu byla ta dotěrná otázka: Má to nějaký smysl?

Vždycky tu byli, jsou a budou kouzelníci, kterým prostě nevymluvíte, že není rozdíl mezi čistokrevným a nečistokrevným kouzelníkem. Všichni mají jednu magickou podstatu, jde o to, jak se s ní sžijete a jak moc ji přijmete za vlastní. Prostě ji jednou máte a je úplně jedno, odkud přišla. Ano, může se stát, že vaše magické jádro bude silnější, ale pouze ve výjimečných případech.

Ve výjimečných případech jako je Voldemort, Brumbál a Harry Potter.

A ona má tu čest být čarodějkou zrovna v jejich době. No není to k vzteku?

Zatraceně, a jak!

Frustrovaně praštila pěstí na sedadlo vedle sebe a probudila tak Rona, který hlasitě chrápal opřený o dveře kupé, a z pootevřených úst mu kapaly sliny na hábit. Harry, jehož pohled byl letargicky upřený někam na podlahu, sebou při tom zvuku trhnul a prudce se nadýchl.

„S-so se děje?" zeptal se Ron a zívnul.

„Nic. Já jen, že…"

Zatraceně, to nemohla ještě chvíli počkat?! Měla by klid! Husa jedna nadívaná.

„Hermiono, ty mě vzbudíš, aniž bys věděla proč?" rozčiloval se Ron a protáhl ztuhlé svaly.

Za oknem se právě vynořila velká tabule s nápisem London.

„Ronalde, vzbudila jsem tě, protože už budeme v Londýně," ohradila se důrazně dávajíc tak najevo, že přesně to byl důvod, proč ho vzbudila.

 

Když se později loučili na nástupišti 9 a 3/4, Hermiona už se nemohla dočkat, až za přepážkou uvidí své rodiče a Rona poslouchala jen napůl. Přesto poslouchal. On však měl pocit, že ne.

„Hermiono," stiskl jí paži, aby si tak údajně získal její pozornost. „Takže domluveno. Přijedeš týden před svatbou," zopakoval Ron to, o čem před chvílí diskutovali. Odvrátila toužebný pohled od magické zdi dělící mudlovské a kouzelnické nástupiště.

„Rone," odvětila káravým tónem, kterého zanechala, když viděla, jaký udělal obličej. „Neboj se, nejsem ty, ještě jsem to nestihla zapomenout," objala ho okolo krku, za což se jí dostalo chlapského popleskání na bedra. 

Když od ní mírně zrudlý Ron poodstoupil a jal se rychle shánět sestru, aby tu nemusel rozpačitě stát, přistoupil k ní se skloněnou hlavou Harry.

„Hermiono, jestli nechceš…" začal, ona mu však položila prst přes rty a nenechala ho větu dokončit.

„Myslíš, že kdybych nechtěla, budu souhlasit? Neblázni," objala ho a konejšivě pohladila po zádech. „Nejsem malá, dělám jenom to, co udělat chci."

„Ale, Hermiono…" zkoušel to znova, když se od sebe odtáhli a ona ho znova nenechala domluvit. Založila ruce v bok a tónem obloha-JE-modrá mu oponovala.

„Harry, žádné ale. Já nejsem typ člověka, který by čekal, až něco udělají ostatní." Frustrovaně rozhodila rukama a nechala je klesnout podél boků.

Jak jen nesnáší pocit frustrace a on se jí drží jako klíště.

„Ach, Harry… Tady jde i o mě. O můj původ, o moje místo v kouzelnické společnosti a o to, jak se lidé na mě a mně podobné budou dívat. A já chci," mluvila nahněvaně, přestože hlas nezvedla. „Já vážně chci, aby se jejich smýšlení změnilo." Zklidnila dech a téměř prosebně dodala to, co ji však trápilo daleko víc:  „Kdyby se ti to nepovedlo, nechtěj, abych se trápila výčitkami, že jsem pro to neudělala všechno, co bylo v mých silách. Prosím…" poslední slovo jen zašeptala a dřív, než se jí první slza stihla svézt po tváři, ji Harry pevně objal.

„Hermiono, neplač, prosím," šeptal jí Harry do ucha a konejšivě hladil po kudrnatých vlasech.

Vzlykala tiše, čelo položené na Harryho rameni a její vlastní ramena se chvěla dlouho potlačovanými emocemi. Velké slzy se jí nezadržitelně koulely po tvářích na bradu, kde se vsakovaly do Harryho oblečení a on ji v uklidňujícím tempu hladil po zádech. Po pár minutách se začala uklidňovat.  Uvědomila si, že Harrymu zanechává na tričku ne moc pěknou památku a že je u toho sleduje minimálně polovina nástupiště.

Jak to zjistila? Takový šepot neslyšela ani když si to ve čtvrtém ročníku nakráčela do Velké síně zavěšená do Viktora.

Odtáhla se od něj a uslzené oči utřela do hřbetu ruky.

„Zmáčela jsem ti tričko," promluvila přes stažené hrdlo, popotáhla nosem, vytáhla z kapsy na kalhotách hůlku a mokré místo na rameni vysušila kouzlem.

„To nevadí. Hádám, že je to na dlouhou dobu naposledy, co vidí vodu," odvětil a přezíravě se usmál.  Hermionu to tak rozesmálo, že jí vyhrkly další slzy. Atmosféra se uvolnila, a když se mezi ně vklínil Ron, oba je objal okolo ramen a zeptal se: „Tak co, vy dva opuštění nebelvíři, jdeme?" měla Hermiona pocit, že je všechno tak, jak má být.


Vybíráme si osud sami, nebo je nám dávno dáno, co se stane? Má tedy vůbec smysl bojovat proti osudu? Smysl…

Komentáře

Vytvořeno 17.11.2009 17:12:07 | Poslední změna 17.11.2009 17:12:15
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one