16. Budu doufat...





Realista je člověk, který má správný odstup od svých ideálů.

Truman Capote

Tenhle citát se mi líbil jako skvělá věc, na kterou napsat kapitolu. Potřebovala jsem něco, co nás posune časově kousek dál, ne jen o týden od první kapitoly. Nevěříte? Ale ano, je to pouze týden, co se v naší astrální realitě udála ‚ta' věc. Dobře, dobře, pro ty, co se vrátili na začátek, je to šest dní.

 Jak bych vám to… Ptáte se, do jaké situace v kouzelnickém světě je moje povídka vlastně zasazená? Pravděpodobně v tom lítáte trošku víc, než já. Takže: šestý ročník proběhl v rámci možností v klidu, Voldemort se od bitvy na ministerstvu na veřejnosti téměř neprojevoval a Brumbál s Harrym neprobíral teorii viteálů .Profesor  Křiklan se ujal místa učitele Obrany proti černé magii, protože sem vás o tohohle chlapíčka a jeho úlohu v příběhu nechtěla připravit a zároveň jsem potřebovala, aby Severu stále učil Lektvary.  V podstatě jde o to, že jsem o rok a tři měsíce posunula dění podle kánonu..  Snad jsem to vysvětlila dostatečně a neprozradila moc. Odpovím a všechny dotazy, jen nevím, jestli uspokojivě. ]=o)

Nechci být optimista pro ty, kteří to čtou, ani pesimista pro ty, kteří nadávají, jen mám obavy, že podle toho, co se mi už delší dobu rýsuje v hlavě a co bych ‚jim' mohla poslat do cesty, to vypadá, že si počkáte na konec minimálně dalších dvacet kapitol. Třeba se to rozjede a já budu jako v předchozích kapitolách procházet den pod dni. Ne, uklidněte srdce, zažeňte infarkty, tak moc to asi hrotit nebudu.

Nečekejte podrobnější popis toho, co se dělo na hradě, všichni víme, co se dělo na Harryho soukromých hodinách. Hermiona na nich přítomná nebyla a myslím, že by vás docela nudilo, kdybych popisovala Harryho vyprávění, takže se tu spíš objeví pár momentů jako průřez obdobím, které bych byla nucena popsat, a to se mi vážně nechce  (pardon) a některé moje scény.

Ano, je vidět, že elu opravdu neví, kdy přestat.

Tuto kapitolu Věnuju wixie za krásnou placku. Žeru ji, Severák tam má ďábelský sexy rozcuch. ]=o)

Enjoy it.


 

… Naštěstí bez úrazu. Ve chvíli, kdy Evelyna, probuzena mým pohledem, otevře oči, zazní výstřel. Vzápětí druhý a po čtvrtvteřině-*

„Hermiono!"

 „Merline, Harry, já jsem se lekla!" Hermiona právě seděla před krbem a četla jednu z mála mudlovských knih, kterou bradavická knihovna obsahovala. Přestože nekvalitních kouzelnických svazků obsahovala podle jejího mínění docela dost, pár klenotů od nekouzelnických autorů obsahovala také. A tím Merleho Malevil bezesporu je.

Byla sobota, čtrnáct dní po návratu ze soutěže, a většina ze studentů si užívala nezvykle teplého dne, který se jakousi shodou okolností rozhodl být právě dnes, 31. října 1996.

 Harryho ruka dopadla na její rameno a ona nestihla ani nadskočit, když začal něco nesrozumitelně blekotat.

„Počkej, počkej! Já ti nerozumím, začni znovu."

„Brumbál mi bude dávat soukromé hodiny!" Vykulené oči a zrychlený dech prozrazovaly, že jeho vzrušení nezná mezí. Se zaťatými pěstmi seděl v křesle proti Hermioně a se stisknutými zuby čekal na její vyjádření.

„A co si představuje pod pojmem vlastní hodiny? Doučit tě speciální kouzla? Útočná i obranná, něco, co ti pomůže Ty-víš-koho zničit…" zamyšleně natáčela na prst pramínek vlasů a mlela si svou. Jako vždy.

Harry si nebyl jistý, jestli by mu to k něčemu bylo. Voldemort už nejednou dokázal, že on je tu Mistr v černé magii. Jestliže existuje nějaké kouzlo, které nezná, bude to patrně kouzlo proti aftům.

„… a všeobecně různé kouzelné úhybné manévry," dokončila svůj výčet Hermiona. * „A vůbec, kdy hodlá začít?"

Dobrá otázka.

„Říkal, že musí vyřídit ještě jednu věc a pak mi dá vědět," odpověděl nepřítomně Harry. Ginny, procházející kolem, hodila vlasy přes rameno a ztratila se za portrétem.

 „Nevidělas Rona?" zeptal se jakoby mimochodem a vstal.

„Slyšela jsem Levanduli pět něco o tom, že ‚bude ještě litovat, že ji nechal' a vzhledem k tomu, že jsem ho od oběda neviděla, doufám, že mu ta husa nadívaná nic neudělala," odpověděla s klidem a při tom, když citovala její slova pronesená u snídaně, se zatvářila kysele.

„Jo, díky," zavolal Harry ještě přes rameno, když se prodíral portrétem ven. Silně pochybovala o tom, že to bylo zrovna Ronovy zrzavé vlasy, co mu zatemňovaly mysl.

 

Asi o týden později přišla drobná dívenka ze druhého ročníku, Gabriella, k jejich stolku u krbu přeplněnému knihami od Lektvarů pro pokročilé přes Byliny čaromocné až po Přeměňování pro sedmý ročník korunované popsanými pergameny, aby Harrymu předala první termín jejich hodiny.

„Zítra v osm, mám přijít do ředitelny. Potěší ho, pokud budu mít čisté srdce," přečetl Harry vzkaz, poskládal ho zpátky na malý čtvereček a vhodil do krbu, kde se během pár vteřin proměnil na prach. Sledoval ho se staženým obočím a sevřeným žaludkem.

Pokud ho Brumbál bude učit, znamená to… znamená to… realitu.  Nechutně absurdní a šílená představa, která se každou vteřinou stává reálnější. Holým faktem. Není cesty zpátky. Pokud i Brumbál myslí na zadní vrátka, je v pasti. On, Harry-k-zbláznění-Potter-zoufalý je v háji.

„Čisté srdce? Harry, neměl bys jít k výpovědi?"

Úplně mimo. Zase.

„Ronalde, jednak je to zpověď, ke které chodí mudlové, aby se vyznali z hříchů a jednak to není výzva, je to nadsázka," odpověděla Hermiona a pustila vrchní konec svého pergamenu, který se sroloval, aby z něj Ron, luštící její písmo vzhůru nohama, nemohl nic přečíst. Zamračil se, ale nic neříkal. Když se zatvářil ještě víc zmateně (pokud to bylo možné, žeanojaksi), myslela, že ho praští.

Někdy mu to vážně nemyslí.

„Je to heslo," podala prosté vysvětlení očividného faktu

Kdyby měl nad hlavou žárovku, praskla by, protože tak prosté vysvětlení mu došlo okamžitě.

„Aspoň kousek, prosím!" žadonil Ron a pokukoval po jejím úkolu do lektvarů.

„Už sem ti to řekla před deseti minutami, před půl hodinou, odpoledne a včera ráno." Udělala poslední tečku a nechala pergamen srolovat do úhledné ruličky. „Prostě to napíšeš sám, ať vidíš, co to je opravdu přemýšlet."

Ne že by se to vyplatilo. Pravděpodobně tu ‚ohavnou' zkušenost vytěsní z paměti co nejdřív. Pro jistotu.

Obrátila svou pozornost na Harryho. Když z něj v neděli odpadlo opojení z hodin s Brumbálem, byl zamlklý, moc se s nimi nebavil a dělal, že studuje. Přitom většinu času jen civěl do učebnice a tvářil se, že si čte zadanou četbu. Na lektvarech mu dokonce kotlík explodoval už po první přísadě a Hermiona měla pocit, že jestli se Snape vzteky nerozčtvrtí na místě, rozčtvrtí je.

„Pottere!"zahřměl jeho bas a odrazil se od kamenných stěn chladného sklepení. „Takový vrták jako vy není ani Longbottom! Můžete mi říct, jak jste dokázal už první přísadou způsobit tohle?!" Stál s rukama nechápavě otočenýma dlaněmi nahoru, a, pokud to jde poznat, s nešťastným výrazem.

Po stěnách se směrem k zemi sunuly ‚kusy' roztaveného kotlíku, Severus, kterému těsně kolem hlavy jeden takový ‚kus' proletěl a seznámil se se zdí za jeho stolem, měl rozcuchané vlasy na levé straně a někteří ze spolužáků utírali leknutím upuštěné ingredience ze svých stolů. Sama Hermiona stála vedle něj, očividně se jí nic nestalo.

„Nebelvír přichází kvůli vám, pane Pottere," tvářil se sice kysele, ale jeho pohled byl plný zadostiučinění.

Když už jste mohla radit Longbottomovi, Potter by vás nezabil.

„… O deset bodů za neuposlechnutí instrukcí," uhladil si vlasy na straně.

Na tohle bych se vám hodila, že?

„…O třicet bodů za útok na učitele," založil ruce na hrudi.

Nejenom na tohle.

„A díky vám, slečno Grangerová, přichází vaše kolej o pět bodů za to, že nevíte, že je Potter učiněná pohroma."

Že vás to netrefilo.

„Zatraceně!" zaklel Ron. Opřel se totiž do lahvičky s inkoustem a její obsah se vydal na průzkum popsaných i čistých rolí pergamenu rozložených po stole.

„Ronalde, já tě zabiju," nic jiného než konstatování. Hermiona převrátila oči v sloup a jala se uklízet kaluž nebezpečně se blížící k jejímu bílému svetru.

 

Ta slepice jedna opelichaná mu snad nikdy nedá pokoj.

 „Levandule, to máš těžko. Já ti nemůžu říkat, jak na něj, protože já to nevím."

Levandule a Parvati už zase zaujaly místo vedle Hermioniny pravice, už zase ji chtěly včlenit do dívčího kolektivu a už zase si myslely, že když budou dělat, že si jí nevšímají a bavit se o ‚zajímavém' tématu, přidá se k nim.

Hlupačky.

Místo toho Hermiona dál četla knihu na zítřejší kouzelné formule. Respektive se snažila číst, protože jí ty dvě tak hlasitě kdákali do ucha, že neslyšela vlastní myšlenky.

Je to tak těžké se zvednout a se snídaní se posunout jinam?

Za vámi k učitelskému stolu, ne?

Bohužel, profesorka Mc.Gonagallová zabírá už tak dost místa a ředitele byste přece z jeho křesla nevyhodila.

Vsadíme se?

O co?

O vynikající z příštího úkolu.

To dám já vám, ale když vyhraju já? Co dostanu?

A já myslela, že už jsem vám dala… něco.

To jste musela někde číst.

Velmi vtipné.

„Hermiono, jak tu můžeš ráno, na začátku prosince sedět jenom ve svetru?" zeptal se skrz drkotající zuby Harry.

„Protože je na něj zakouzlené oteplovací kouzlo?" otočila se Hermiona od knihy jeho směrem a usrkla z vychladnuté kávy.

Zatracený Snape!

Ani káva jí nezůstane teplá. A jak se těšila, až si ji vypije v tichosti sama nad knížkou.

Maximalistko.

Otravný elemente.

Vanilková katastrofo.

Profesore.

 

„Je tak nutné, abys jela na vánoce domů? Nemůžeš prostě jet k nám do Doupěte jako Harry?" žadonil Ron 23. prosince, kdy se většina bradavicích vydávala na prázdniny domů.

„Ronalde, nemůžu. Chápej moje rodiče," odpověděla mu Hermiona unaveně ve vstupní síni. Tenhle týden už po sedmé mu vysvětlovala, že letos prostě u rodičů zůstane až do 30. prosince . Tak dlouho už neviděla babičku Smoothovou ani prarodiče Grangerovi, až se jí to zdálo nereálné.

Já měl vždycky pocit, že chápání je nad jeho možnosti.

Nesmíte ho podceňovat.

„Proč tam musíš zůstat tak dlouho? Já to prostě nepochopím," zopakoval to, co jí tvrdí už čtrnáct dní, otočil se uraženě na patě a vydal se dveřmi vstupní síně ven ke kočárům, které je vezou na nádraží v Prasinkách.

Tak podceňovat?

Severus, který měl studenty ‚na starosti' si s nimi ‚starosti' nedělal. Hledal někoho, komu by mohl strhnout pár bodů. Každý z nás si zaslouží nějaký dárek k Vánocům.

Veselé Vánoce.

To bezesporu budou.

Konečně sama uvnitř své hlavy, jaká to slast pro moje svobodné myšlenky.

Svobodné, říkáte?

Tak tak, svobodné.

Albus měl někde ve skříni záznamy studentů. Byly tam i adresy…

 


„Lonánku!" vypískla Levandule a hodila se Ronovi kolem krku. Bylo po vánočních prázdninách a většina studentů se už ve vstupní síni soukala z kabátů a teplých vrstev. Z té chumelenice se do vstupní síně díky kouzelné bariéře nedostane ani jedna sněhová vločka a je tu o poznání tepleji.

Ta vypelichaná slepičí prdelka při svém nekontrolovatelném letu za ‚Lonánkem!!!!' přišlápla Hermioně nohu a strčila do ní tak silně, že nebýt Harryho pohotové ruky, skončila by v kaluži rozpuštěného sněhu.

Díky Merlinovi za boty s vyztuženou špičkou.

 „Hej!" vykřikl a ruka mu vystřelila tak rychle, že to Hermiona sotva postřehla a sevřela její paži v pevném stisku. 

Levandule nedbala nikoho a nikoho a vypadalo to, že se od Rona nehodlá odlepit ani v příštích třiceti letech. Hermiona se proto v závěsu s Harrym a Ginny vydala do společenské místnosti, aby nemusela srdceryvné scéně přihlížet.

Nechutné.

Vřelý souhlas.

„V pohodě?" přeptal se Harry pro jistotu a pomohl Hermioně najít ztracenou rovnováhu.

„Jo, díky," odpověděla vděčně a vymotávala se ze šály, která ji začala nepříjemně stahovat kolem krku.

Někteří lidé by měli mít zakázáno vyskytovat se ve společnosti.

Vřelý souhlas.

Kde jste byl?

Nerozumím.

Ptám se, kde jste byl o vánočních prázdninách?

Přestože vám do toho nic není, trávil jsem svátky za přítomnosti mých milovaných kolegů a posledního prosince, ostatně jako každý rok, jsem navštívil svou matku v domově důchodců na okraji Londýna. Ještě nějaký dotaz?

Měla jsem pocit, že tu někdo vyhrožoval, že si najde moji adresu.

A jak víte, že jsem si ji nenašel?

Jestli jste to udělal, proč jste se nestavil?

Za účelem…?

„Jdeš nebo bude civět do zdi ještě dlouho?" ozvala se Ginny podrážděně.

„Už jdu," odpověděla Hermiona a šourala se pomalu za ní a Harrym do schodů.

Já jsem nebyla ten, kdo chtěl prozkoumat mé ‚svobodné' myšlenky.

Vaše ‚svobodné' myšlenky, kdybych měl pošetilou touhu to udělat, můžu prozkoumat, kdyb budu chtít.

O tom silně pochybuju.

O všem se má pochybovat. *

 

„Už jsi vymyslel, jak dostaneš tu vzpomínku z Křiklana?" zeptala se Hermiona Harryho 9. února.

„Ty ses zbláznila, mě se zdá!" vyjel na nic pohoršeně, až se pár havraspárských třeťáků otočilo.

Prý snad.

Ticho.

„A proč?" nechápala Hermiona.

„Víš, co je v neděli za den?"

„Zkusím hádat, třeba se trefím. Neděle?" odpověděla stále nechápajíc směr hovoru.

„A za datum?"

„Dneska máme úterý, devátýho. To je středa, čtvrtek…" vypočítávala jednotlivé dny na prstech. „Čtrnáctého. No a?"

A já měl do dneška za to, že na tenhle památný den zapomínají muži.

Harry na ni hleděl, vyveden z míry tím, že jeho nejlepší kamarádka netuší, co je za den. Co je špatně?

„Hermiono? Kdo z nás dvou je kluk?" zeptal se se staženým obočím.

„U sedmi merlinových ponožek! Nedělej ze mě blba! Co je za den?" zvýšila hlas, čímž si vysloužila pohoršené pohledy od procházejících mrzimorských čtvrťaček.

Grangerová, měla byste si zakouzlit to oteplovací kouzlo z vašeho svetru i na hlavu. V té zimě vám to nemyslí.

To bylo geniální.

„Pokud si dobře pamatuju, čtrnáctý únor se slaví svatý Valentýn," vyložil Harry zmatené Hermioně, ak se věci mají.

V duchu se plácla do čela.  Sladký Merline! Jak na to mohla zapomenout?!

„A co má být?" zeptala se, ledabyle zabouchla knihu opřenou o dýňovou šťávu a strčila ji do brašny pod stolem. 

„No jo, tobě se to mluví, když nikoho nemáš."

„To od tebe nebylo zrovna pěkné," konstatovala a nevzrušeně se dál nimrala ve své ovesné kaši.

„Hermiono, pěkné- nepěkné, to je úplně jedno.  já musím vymyslet nějaké překvapení pro Ginny na Valentýna a vůbec nic mě nenapadá," povzdechl si a složil hlavu do dlaní.

„To zvládneš, je teprve úterý, do neděle něco vymyslíš," chlácholila ho a při tom si nabrala lžičku kaše. „A když ne," lžičku vstrčila do úst a polkla. „Od čeho máš mě? Přece bych to mohla pomoct," vrátila lžičku zpátky do misky.

Asi bych si měl na neděli udělat výlet mimo Anglii. Až se vrátím, bude hrad ještě stát?

Mlčet, snídat, neotravovat.

Harry se na ni nevěřícně podíval.

„To myslíš vážně?"

„Ovšem pod podmínkou," usrkla ještě teplé kávy, „že mi slíbíš, že hned v pondělí se vrhneš na vymýšlení toho, jak z Křiklana dostat tu vzpomínku."

„Ale no jo, co bych pro tebe neudělal."

Když je kolem osmé večer madame Pomfreyová konečně vpustila za Ronem na ošetřovnu, byla už Hermiona pěkně zkřehlá. Prsty ji zebaly, rty okoralé od slz, které jí neustále stékaly do pusy a nos zarudlý, že by se i alkoholik mohl stydět, seděla pod oknem u Ronovy postele a přemílala v hlavě, kolikrát mu za uplynulý týden vynadala za to, že ji u jídla poprskal. Naposledy včera večer. Poslední, co by si řekli, by bylo ve zlosti pronesené dobrou noc. A to si dala tolik práce, aby sehnala ty drahé rukavice pro famfrpálového brankáře.

Zatracená práce!

„Říkal jsi ale, že měl Křiklan původně v úmyslu dát tu láhev Brumbálovi k Vánocům," promuvila Ginny, zapojená do hovoru mezi Harryho, Freda a George, kteří přijeli Ronovi předat dárek k jeho dnešní sedmnáctým narozeninám.

Hermiona Rozhovor doposud nesledovala, ale něco jí na tom nehrálo. Co to bylo…

„Takže je docela dobře možné, že měl ve skutečnosti políčeno na Brumbála," dopověděla Ginny a se zvednutým obočím čekala na jejich reakci.

No jistě!

„V tom případě ovšem Křiklana moc dobře neznal," pronesla s obtížemi přes pláčem a celodenním mlčením stažené hrdlo. Ještě k tomu se ráno vzbudila zimou a zjistila, že jí peřina v noci spadla na zem a spala jen v noční košili. Odezva v podobě rýmy na sebe nenechala dlouho čekat. Vyčistila si hlasivky odkašláním a pokračovala: „Každý, kdo Křiklana zná, musí vědět, že u něj hrozí dost velké riziko, že si takovou dobrotu nechá pro sebe."

„Er-mi-oo," zachrčel Ron v reakci na její hlas, i když v poněkud pozměněné podobě, a zakončil svůj‚ výstup zamlaskání, přetočením na bok a hlasitým zachrápáním.

Když Hagrid do nastalého ticha doslova rozrazil dveře ošetřovny, bylo to jako rána z děla.

„Celej den jsem se zdržel v lese, vysvětloval zadýchaně, zatímco se třemi dlouhými kroky dostal k Ronově posteli a zanechával za sebou blátivé šlápoty.

„Aragogovi se přitížilo, tak jsem mu byl předčítat z knížky. Teprvá teď sem se dostal na večeři a u jídla mi profesorka Prýtová pověděla, jakej měl Ron malér. Jak je na tom?"

Harry, který sledoval Hermionu úzkostlivě přes rameno paní Weasleové, byl docela rád, že je ošetřovatelka z ošetřovny vystrnadila.

"Je to hrůza," brblal Hagrid. „Taková spousta novejch bezpečnostních vopatření a stejně se každou chvíli některýmu děcku něco stane. Brumbál je starostma celej špatnej… von toho moc neřekne, ale je to na něm vidět…"

„A nenapadá ho něco, Hagride?" zeptala se Hermiona s nadějí, že by tak chytrý člověk mohl mít alespoň nějaké řešení jejich situace. Ron přece nebyl první. Ona sama byla přece u toho útoku na Katie Bellovou. Příští na řadě mohla být ona. Co věděla o Katie, nebyla z čistě mudlovské rodiny a Ron je dokonce čistokrevný, kdežto ona, mudlovská šmejdka, jak by řekl Malfoy…

„Počítám, že s tou svou chytrou hlavou musí mít hnedle stovky nápadů," přerušil Hagrid Hermioniny úvahy. „Neví ale, kdo poslal ten náhrdelník, a taky neví, kdo dal do medoviny ten jed, protože jinač už by ho přece chytil, ne? Největší starosti mně dělá," pokračoval muž, dobráckou tvář napůl schovanou ve stínu, „jak dlouho eště můžou zůstat Bradavice votevřený, když tyhle útoky na děcka nepřestanou. Je to úplně stejný jako tenkrát s Tajemnou komnatou, že jo? Začne se šířit panika, další rodiče si budou děcka brát ze školy, a než se nadějem, začne správní rada -"

Hagrid se odmlčel a počkal, dokud kolem nich důstojně neproplul duch jakési ženy s dlouhými vlasy, a teprve pak chraplavým šeptem dořekl: „…začne správní rada uvažovat vo tom, že to tu nadobro zavře."

„To snad ne?" zděšení v Hermionině hlase bylo téměř hmatatelné.

„Musíte se na to podívat z jejich hlediska," uvažoval logicky Hagrid. „Chci říct, že poslat děcko do Bradavic je vodjakživa tak trochu nebezpečná věc, nemyslíte? Že může tam, kde jsou pod jednou střechou zamčený stovky nezletilejch kouzelníků, docházet vobčas k nehodám, to se dá čekat, ale pokusy vo vraždu, to je trochu silný kafe. Není divu, že se Brumbál rozčílil na Sn…"

Zarazil se a nad zcuchaným černým plnovousem se mu objevil povědomý provinilý výraz.

„Cože?" vyhrkl Harry. „Brumbál se rozčilil na Snapea?"

„Nic takovýho jsem neřek!" hájil se Hagrid, polekaný výraz v jeho očích však svědčil o pravém opaku. „Koukněte, kolik už je hodin, za chviličku bude půlnoc a já eště musím -"

„Hagride, proč se Brumbál na Snapea rozhořčil?" dožadoval se horečně odpovědi Harry.

„Psst!" tišil ho Hagrid. „Takovýhle věci nevykřikuj nahlas, Harry, chceš snad, abych přišel vo místo? No jo, já vím, že by ti to nejspíš bylo jedno, že jo, když už teď nechodíš na péči vo kouzel…"

„Nezkoušej mě takhle vydírat, to na mě neplatí!" odbyl Hagridovu snah o odvedení tématu okamžitě Harry. „Co Snape provedl?"

Oh můj bože!

Hermioně strachy zvlhly dlaně.

Nervózně si skousla spodní ret a napjatá očekáváním visela očima na Hagridově tváři, přestože ji v šeru rozeznávala jen matně.

„Já nevím, Harry. Vůbec jsem to vlastně neměl slyšet! Byl jsem - totiž, vracel jsem se vonehdá večír z lesa a slyšel jsem, jak se spolu bavěj - teda spíš hádaj. Nechtěl jsem, aby si mě všimli, tak jsem se tak jako přikrčil a snažil jsem se neposlouchat, co říkaj, jenže… No, byli voba dost naštvaný, takže to dost nešlo je neslyšet."

Do háje kouzelného! Co když Hagrid zaslechl to, jak Brumbál vyčinil Snapeovi za to… Tamto? Co když je teď Hagrid další člověk, který ví o… Tamtom?

„No a dál?" pobídl ho Harry a Hermiona div do obra nestrčila prstem, aby konečně vyklopil co ví.

Jestli to praskne, bude v loji!

„No… jen jsem slyšel Snapea říkat, že Brumbál až moc věcí považuje za samozřejmost a že možná von - teda jako Snape - už to dál nechce dělat…"

Co nechce dělat?

„Co nechce dělat?"

No ta k dělej, Hagride, nebuď labuť a vyklop, co máš na srdci!

„To já nevím, Harry, ale připadalo mi, jako by Snape byl trochu přepracovanej, nic víc - no, Brumbál mu každopádně na rovinu řek, že má jeho slib a dál že se s ním vo tom nehodlá bavit."

No, jen doufám, že mu ten havran slíbil, že mi dá pokoj.

Byl na něj fakt dost tvrdej."

No, kdo by nebyl, že.

A pak eště něco povídal, že by se měl Snape postarat vo nějaký šetření ve svý koleji, jako ve Zmijozelu."

Ve zmijozelu? Že by se ředitel (zase) nějakým záhadným způsobem dozvěděl o incidentu s Dracem? A proč by po něm chtěl, aby to vyřešil? Když ona si to vyřešila sama? Hermiona nakrčila obočí, pochybovačně zkroutila rty a podívala se na Harryho, který se tvářil zmateně.

Na tom ale není nic divnýho!" vykřikl Hagrid, když viděl, jak se na sebe podívali.  „Ředitelé všech kolejí přeci dostali příkaz, aby prošetřili tu věc s náhrdelníkem -"

Náhrdelník, a prdlajs Draco.

Hermiona úlevně vydechla.

„Jo, jenže s nikým z nich se Brumbál nepohádal, ne?"

Harry to prostě nemůže nechat být.

„Hele," Hagrid nervózně zmáčkl kuši a ta se rozlomila na dva kusy. „Já vím, jakej máš na Snapea názor, Harry, a nechtěl bych, abys v tom hledal něco víc, než v tom dovopravdy je."

To bych prosila.

 

 

Seděla právě u okna, když se ve dveřích objevil zadýchaný Harry.

„Harry, počkej!" zavolala, zatímco se kamarád prohnal okolo ní a Rona do ložnice sedmých ročníků.

Když se vrátil, mluvil něco strašně rychle a Hermioně některé věci z jeho monologu došly až později. Mluvil o Brumbálovi, že ho bere někam sebou. Že objevil další viteálů a přeje si, aby mu Harry pomohl ho zničit.

„…chápete, co to všechno znamená?" zeptal se obou vykulených přátel. „Brumbál tu dnes večer nebude, takže ať jde Malfoyovi o cokoli, bude mít další příležitost v klidu si to vyzkoušet!"

Hermiona se nadechovala, že už mu vážně od plic řekne, co si myslí o té jeho teorii Malfoye Smrtijeda.

Psst, poslouchejte mě!" sykl rozčileně. „Vím, že to byl Malfoy, kdo v Komnatě nejvyšší potřeby něco oslavoval. Tumáte…" strčil Hermioně do ruky Pobertův plánek. „Musíte Draca sledovat a taky musíte sledovat Snapea."

A že uhodnu, co dá Ronald za úkol mně?

„Řekněte o tom každému z Brumbálovy armády, koho se vám podaří sehnat. Ty galeony, kterými jsme se svolávali, ještě budou fungovat, ne, Hermiono? Brumbál říká, že školu zabezpečil dalšími ochrannými kouzly, ale jestli v tom jede Snape, bude vědět, jaká kouzla Brumbál použil a jak je obejít. Zato zas nebude čekat, že ho budete hlídat vy, že?"

„Harry -" chtěla ho přerušit Hermiona. Nedal jí šanci a pokračoval ve svém monologu.

„Nemám čas se s vámi dohadovat," zarazil ji. „Tohle si vezměte taky -" Strčil Ronovi do rukou ponožky.

„Díky," řekl zmateně Ron. „Jenže k čemu mi budou ponožky?"

„Ponožky k ničemu, ale to, co je v nich, felix felicis - o ten se rozdělte a dejte taky Ginny. Rozlučte se s ní za mě. Musím už jít, Brumbál na mě čeká -"

„Ne!"vykřikl Hermiona a chytila Harryho za hábit vlající za ním, když se rozběhl ven z místnosti, čímž ho donutila vrátit se o dva kroky nazpět. „To nechceme, vypij to sám, kdo ví, co tě tam venku čeká!"

Při mým štěstí a štěstí od felixe mě Snape zatáhne… No nic.

„Mně nic nehrozí, budu s Brumbálem," odbyl její pokus Harry. „Chci mít jistotu, že se nic nestane vám… nekoukej tak na mě, Hermiono, uvidíme se, hned jak se vrátím…"

Portrét za ním se zavřel a Hermiona celé dvě minuty hleděla na druhou stranu plátna s obrazem Buclaté dámy.  Když se probrala z tranzu, okamžitě začala hrabat ve svojí brašně u židle u okna, kde seděla, když se Harry přiřítil.

Kouzlem změnila datum a místo příští schůzky a když jí byla o půl hodiny později přidělena úloha společně s Lenkou hlídat Snapeův kabinet, srdce jí mlátilo strachy o žebra.

Bála se o Harryho, vždyť to byl její nejlepší přítel. Ron, ano jistě, Ron. Ten byl taky přítel, jenže Ron nechápal její pocity. Ron byl iritující uprskaný Ronald, který nerozuměl jejímu zápalu pro knížky a nerozuměl tomu, jak moc chtěla zapadnout do kouzelnické společnosti. Ano, byl to kamarád, měla ho ráda, ale s Harrym ji spojovalo alespoň dětství mezi mudly.

A taky se bála, co se stane, když Snape vyjde na chodbu a uvidí stát u svých dveří Hermionu, se srdcem strachy vyběhnutém až do krku, bledou úzkostí, se zpocenými dlaněmi a rozčepýřenými vlasy, jako by chtěla přijímat rádiové vlny po boku s apatickou Lenkou, která své velké oči poulila na dveře, které se v uších houpaly zátky od máslového ležáku a ve vlasech měla vetknuté růžové pírko pěnice ostrovnaté.

Když se po hodině přiřítil profesor Kratiknot, který si jich schovaných v oblouku proti dveřím Snapeova kabinetu nevšiml, bylo to jako probuzení z letargie.

Po půl minutě vyšel z kabinetu Snape a když mu pohled padl na ustrašenou dvojici dívek, měl co dělat aby se zoufalstvím nerozkřičel.

„Co tu děláte?" vyštěkl, až obě nadskočily.

„My… My jsme…" koktala Hermiona.

„Potřebovaly jsme probrat holčíčí věci v klidu a nikde jinde na hradě není prostor, proto…" zachraňovala situaci Lenka klidným hlasem.

„Mlčte!" přikázal pevným hlasem. „Profesorovi Kratiknotovi se udělalo nevolno a omdlel, je v kabinetě. Postarejte se o něho!" zavířil pláštěm a byl pryč.

 

Když se s ním později srazila na schodech, přitiskl ji celým tělem ze zdi a jeho plášť ji zakryl dokonale jako stan.

„Tak co bude, jdeš,  Snape?" zakrákala na něj Bellatrix, která následovala Carowovi a Draca.

Říkala Temnému pánovi, že paktovat se s tím chlapem není dobrý nápad.

„Udělám tu clonu, aby se za námi nemohli dostat. Pokračuj, doběhnu vás" odpověděl mu naléhavě a zrychleně dýchal.

Kroky odezněly, chodba ztichla a Hermiona čekala.

Rukama opřený po stranách její hlavy o zeď, hleděl na ni zamyšleným pohledem. Ona vypadala poplašeně.

Co jí může udělat, když mluvil s Bellatrix jako se starou známou?

Sklonil se a naléhavě přitiskl svoje rty na její.  Vpletla mu ruku do vlasů a ucítila špičku jazyka, jemně se dobývající do jejich úst. Pootevřela rty a nechala ho zajmout její rty do svého sevření. Vjel jí rukama do vlasů a ve chvíli, kdy uslyšel na schodech hluk, se jejich rty oddělily.

Otevřela oči a setkala se s jeho vyděšeným pohledem.

Není všechno zlato, co se třpytí.

Pohladila ho po tváři.

Budu doufat…

Zavířil pláštěm a vydal se chodbou pryč. Na rohu se zastavil a věnoval jí poslední pohled.

Věřit někomu, kdo vás už jednou zklamal, je nanejvýš pošetilé a riskantní.

 

 

 

 

 

*ukázky z knihy Roberta Merleho, Malevil z nakladatelství Svoboda, rok vydání 1992 (ano, kdo uhodl, že to právě čtu, má u mě malé bezvýznamné plus)

* ó ano, JE to z Hermionina monologu z Prince dvojí krve =)

*Aristoteles

Ano, jistě jste si všimli, že pasáž, kdy je Ron na ošetřovně je z knížky. Ano, je.

Komentáře

Vytvořeno 06.11.2009 15:35:38 | Poslední změna 27.12.2010 01:38:26
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one