12.Káže vodu, pije víno




Někdo bude křičet.

Severus bude řvát.

Hermiona bude postupovat.

Draco nebude mlčet.

Někdo bude brečet.

Nikdo nebude vynechán.

A vy, vy budete pozorně číst!

 

 

Takže, abychom byli ve společné komunikaci jaksi v obraze: každou novou kapitolu budu dodávat pravděpodobně v pátek. Jak říká Wixie a za to jí děkuju, *bonus při pátku*. Chtěla bych, abyste moji povídku konstruktivně komentovali.  Konstruktivní pro mě znamená, že bych chtěla vědět, co se vám tam líbí konkrétně. Protože já něco napíšu a mám z toho radost, ale jelikož mi většina z vás napíše, že chce pokračování a že konec je utnutej, nemám zpětnou vazbu na to, co se vám líbí nebo ne. (Konce už jsme vyřešili =D)já jsem ráda, že se vám to líbí, jsem ráda, že chcete pokračování, ale chci vědět, co vás rozesměje, co vám připadá nudné a upadající, protože o tom přece ‚konstruktivní' je, je tam to dobré i to špatné, co vás rozpláče, protože to bude smutný a co vás dostane a nebudete mít k tomu slova. 

  Jinak, tuhle kapitolku věnuju všem, kdo komentovali tu minulou aspeciálně Nadin s wixie, které byly startovací motor pro její napsání a pomohly mi se stránkami. Wixie za její smysl pro pořádek, že bych prostě měla, Nadin za její konec, který mě inspiroval. Konec povídky je psán pod nátlakem písničky never too late od Three days grace.  Děkuju všem, dejte se do čtení. A děkuju Asisi za její přechodníky, jsem nakažena. (a hlavně že tu někdo nadává na poznámky, že?) Pro zapomnětlivky doporučuju znova si poslechnout minulokapitolovou písničkua přečíst její překlad. Bude se vám to hodit.  

   Dnes tedy z pohledu Severuse, většinou.  

   

   

   

  „Zatraceně!" zaklel Severus, odstrčil Hermionu ode dveří a vystřelil rychlostí blesku na chodbu. Hermiona odstrčena Severusem se zastavila o vedlejší zeď.  

  Pokoj! Aspoň chvíli pokoj! Od těch zatracených malých- 

  To, co uviděl, ho dokonale vyvedlo z míry a přikovalo k podlaze.  

  Vedle postele stála Claire ve spodním prádle marně se schovávající za Adama, který byl bez trička a něco křičel na Draca. Prostěradlo na posteli bylo pomuchlané, takže i hloupý by věděl, kam Draco vstoupil a neměl. 

  Hermiona, dorazivší vedle stále zkamenělého Severuse , se zmohla na slabé: „Ježiši Kriste!" a zakryla si rukou pusu.  

  „Vypadni ty úchyláku jeden! Co si vůbec dovoluješ sem lízt!" křičela rozrušená Claire a po rudých tvářích se jí koulely velké slzy.  

  „Může mi někdo laskavě vysvětlit," zaburácel Severus, že to musel být slyšet až v Bradavicích, „co se to tady děje?"  

  Kdyby to bylo možné, místo slov by plival ledové ječící kostky. Za celý den se to v něm nasbíralo a teď to chtělo ven. Je jedno, kdo to schytá, teď už není úniku.  

  Začínal rudnout.  

  V noci ho Grangerová straší ve snu těma svýma očima, při vstávání zakopne o roh postele („Do háje kouzelnýho! Já si snad urazil prsty!"), když vychází ze dveří, přivře si do nich lem hábitu (vypadal vcelku komicky, když se ho snažil za pochodu vyškubnout, aniž by otevřel dveře), dole pod schody ho jen tak-tak mine nějaká širokoúhlá slečna s hordou papírů a neopomene mu přitom šlápnout na bolavé prsty, kávu se mu snaží podstrčit oslazenou a bez kofeinu („Vylej tu vodu na nádobí a okamžitě mi dones normální kávu!" ječel na skřítka přes celou jídelnu), Grangerová ho těmi svými vlasy straší u snídaně a korunují to ti zabedněnci, kteří se jako ve škole každé dvě hodiny nevymění a neustále se na něco ptají nebo si stěžují na vysoké schody. Tím nejhorším byl ovšem všudy přítomný Draco Malfoy, respektive jeho hlas, který s postupujícím časem nabíral na intenzitě a ke konci už byl vážně nervy drásající („Nechápu, proč si to každý nemohl projít sám. Alespoň by nás nemuseli otravovat ti hlupáci z Nebelvíru.") 

  A zrovna teď, když ho Grangerová začala strašit těma svýma nohama, zrovna teď, když se mu začaly uvolňovat zatuhnuté krční svaly a začal si užívat tuhle zpropadenou soutěž, kterou mu byl sám Godrik Nebelvír dlužen, si někdo vyřvává na chodbě. 

  „Rozčilující spratci!" procedil skrz zaťaté zuby. 

  Tvář teď už slušně rudou vzteky rámovaly rozcuchané vlasy, ze kterých byla tak násilně vytržena Hermionina ruka. Momentálně však noční můře všech studentů teď už i Bristolské univerzity nedodávaly humorný nádech, ale vypadalo to, jako by i vlasy vinily z nastalé situace na místě přimrznuvší Claire, Adama a poněkud pobledlého Draca.  

  „Je mi jedno, co se tady dělo," dýchal zrychleně. Byl tak vzteklý, jak už dlouho ne. „Všichni tři, jak tu stojíte, budete mít školní tresty u školníka! Měsíc!" poslední slovo vyslovil triumfálně. 

  „Ale pane, já s tím nemám nic společného! Já jen-" Draco zase mluví, kdy nemá. 

  Povzdech. Ona. 

  „Už jsem řekl! Nikdo si z toho nebude dělat sovinec! Nikdo! Rušíte večerní klid!" 

  Je teprve devět. Znuděně. 

  Šuš. 

  „Okamžitě se všichni vrátí do svých pokojů! Do konce našeho pobytu zakazuji jakékoli návštěvy na pokojích! Budete se scházet buď na chodbě, nebo v jídelně!" 

  A co schody? Opět znuděně. 

  „Nebo na schodech! V pokoji budete vždycky sami," teď už se skoro uklidnil. Řvaní, sice se vám neuleví, ale alespoň odpustíte páru a můžete myslet rozvážněji. 

  Zlověstný úšklebek. 

  „A věřte, že já si to ověřím," řekl s chladnou vypočítavostí, chytil Draca a Adama za límec a táhl je ven z pokoje. Vystrčil je před dveře a než stihla Claire cokoliv říct, zabouchl dveře.  

  „Pane Malfoy," sevřel Dracovo nadloktí, vstrčil ho do jeho pokoje a zabouchl za ním dveře. Ten se zmohl jen na slabé „Profesore, já…" 

  „Pane Kleine, ani se nesnažte," utnul ještě před začátkem Adama, který svěsil hlavu a do svého pokoje se vytratil sám. 

  „Slečno Weasleyová, půjdete sama, nebo budete chtít pomoct?" zeptal se se zdviženým obočím zkoprnělé Ginny. 

  „Ehm… já… asi… dobrou noc." Zaklapnuté dveře.  

  Na chodbě už nikdo nebyl, pravděpodobně se dali na ústup. Spratci. 

  Když zkontroloval Jamese schovaného za knihou ve svém pokoji, zbýval mu jeden jediný student. Omyl, studentka. Jedna iritující a jemu neustále unikající malá Nebelvírka.  

  Dechové cvičení před jejími dveřmi, odkašlání, zaklepání, otevření dveří.  

  Údivem rozšířené oči, dva kroky do místnosti, zaklapnuté dveře. 

  „Tedy, vás bych chtěl mít doma. Ještě jsem neřekl, co chci a můj dárek už se sám rozbaluje," prohodil pobaveně.  

  Rázem byl klidný jako beránek. Jak málo stačí k dětské radosti. 

  Hermiona stála u postele zády ke dveřím a právě si svlékala halenku. Samozřejmě, že slyšela, že někdo klepe, ale normální člověk přece počká a nevpálí přímo do místnosti. Přiznejme si to narovinu, Severus Snape není zas až tak normální člověk. 

  Trhla sebou, když ho uslyšela, ale nakonec si řekla, že tentokrát bude hrát jeho hru s ním. Odhodila halenku stranou a otočila se k němu čelem, na tváři mazaný úsměv. 

  „Ale profesore," povolený knoflík na kalhotách, kork, „ co bych," krok, „pro vás," krok,"„přece neudělala," rozepnutý zip, krok. 

  S každým jejím krokem bylo Severusovi trochu větší horko.   

  Zavlnila boky a kalhoty jí spadly ke kotníkům. Vykročila k němu a on udělal krok zpátky. 

  „Ale profesore, snad se mě nebojíte," zvedla udiveně obočí a udělala další krok.  

  Ten jeho byl poslední, zastavily ho dveře.  

  Odfrknutí. 

  „Slečno Grangerová, měli bychom zapracovat na vašem smýšlení o mně. Evidentně je zcela chybné."  

  Udělala poslední krok a jala se rozepínat knoflíky na jeho černé košili. Stáhla ji Severusovi z ramen, stoupla si na špičky a políbila ho do jamky na krku.  

  Souhlasně zavrčel a přitáhl si ji oběma rukama k sobě. Těsně před tím, než ji políbil, se odtáhla. 

  Dveře. Jak mohl zapomenout zamknout dveře?! 

  Otočil se ke dveřím, vytáhl hůlku z kapsy a neverbálně zakouzlil dveře proti vyrušení a hluku. 

  ‚U Merlinovy čarodějné hůlky, ona si sundala i podprsenku!' to byla jeho poslední racionální myšlenka pro ten večer. Protože cítit její téměř nahé tělo na tom svém, zběsilý tlukot jejího srdce proti svému, když si ho přitáhla k polibku, bylo tak elektrizující, že ho to úplně zbavilo sebekontroly.  

  Hermioně ještě zbytky rozumu zůstaly, když ji pozpátku zatlačil do postele, aniž by se jejich rty oddělily. Jala se Severusovi rozepínat kalhoty a až se tak stalo, sklouzla dlaněmi na jeho zadek. Zbytky rozumu se s ní však kvapně rozloučily, jakmile souhlasně zavrčel a stáhnul jí růžové (!) kalhotky.  

   

   

  Když ve dvě hodiny ráno sbíral Severus svoje svršky po celé místnosti a marně hledal hůlku, aby je mohl alespoň přivolat, hořce litoval toho, že ztratil kontrolu tak brzo. Nakonec ji vylovil z pod postele, odčaroval dveře a chtěl vykročit z místnosti. Zarazilo ho, že se docela blízko ozvalo: „ Nechcete se obléct? Nebo vy rád ukazujete na chodbě svou… ‚osobnost' uklízečkám?"  

  Poslední dvě slova se ozvala škádlivě a těsně za ním. Otočil se a měl na jazyku poznámku o tom, že on svou ‚osobnost' ukazovat nemusí, natož tak uklízečce, jenže dočista oněměl. Byla sice tma, ale poznat, že na sobě Hermiona nemá dočista nic, by dokázal i bez toho, aniž by se na něho nalepila a chladnými prsty mu přejížděla po páteři.  

  „With my head up in the clouds…" zašeptal jí do vlasů. 

  „Stále nepolíbený? To musíme napravit," zašeptala a políbila ho na hrudník. 

  Oblečení, které držel v ruce, letělo do kouta i s hůlkou, která se odkutálela na své vyhřáté místo pod postelí.  

  „It still seems for the best…"  

  Polibky postupovala pomalu nahoru, ruce proti tomu zase pomalu klouzaly k lemu jeho černých saténových trenýrek z Paříže*. Rukama jí přejížděl po zádech 

  „Zdá se to být tak nereálné…"  

  Stoupla si na špičky a políbila ho na bradu.  

  „Lettin' loose around the World…"  

  Vzal její hlavu do dlaní a těsně před jejími rty se zarazil. Je na řadě.  

  „Ale volání domova je hlasitější a hlasitější…"  

  Rty se spojily, těla se k sobě přitiskla, mysli upadly do zapomnění a Severus a Hermiona byli v opojení.  

   

   

  Když se v šest ráno vytratil do svého pokoje, nikoho nepotkal. Přece jenom, ten metr, který dělil jejich dveře, to nebyla zase taková dálka. V pokoji sebral věci na sprchování a vydal se do koupelny.  

  Nikoho nepotkal, mohl si tedy v klidu vychutnat horkou sprchu a v hlavě si přehrát poslední hodiny.  

  Prý nepolíbený, ta ho v noci políbila tolikrát a na takových místech, že mu to bude stačit do konce života. Ne, rozhodl se, nebude mu to stačit nikdy. Volání toho domova, který ona nabízí, by vyslyšel snad i na prahu smrti. Reálné to bylo až tak, že měl pocit, že se mu na chvilku odkrvil z toho vzrušení mozek. Zpod kontroly se jim to vymklo už na začátku. Ztratili se ve světě toho druhého a teď není návratu.  

  Vyšel ze sprchy a začal se holit.  

  Jenže co s tím, je to mladá holka, nemůže jí přece zkazit život. Ale ona si vybrala, tak proč si to neužít teď a tady a možná ještě pár měsíců a pak netruchlit týden či dva nad rozlitým lektvarem? Protože, milý Severusi, ona není jen tak někdo.  

  Říznul se. „Zatracená práce!" zaklel a opláchl si obličej od přebývající holící pěny. Zrádné myšlenky.  

  Není nad kouzelnický způsob holení. 

  Zavíral právě dveře do koupelny, když Hermiona zavírala dveře od dívčích sprch. 

  „Dobré ráno, profesore Snape," pronesla lehkomyslně, zvonivě se zasmála a vydala ke svému pokoji. Kroutila při tom zadkem tak, aby si jí všimnul. 

  Kolem prošel nějaký obstarožní profesor a něco si pobrukoval.  

   „Vskutku, slečno Grangerová, dobré," odpověděl jí a vydal se probouzet ostatní studenty.  

   

   

  Na snídani dorazil mezi posledními. NEODKLADNĚ musel vyřešit sovu od Albuse, ve které byla gratulace pro Jamese. Tak tedy NEODKLADNĚ a velmi NEOCHOTNĚ naškrábal na kus pergamenu ‚Vyřídím, Albusi' a jal se hledat blondýnu v modrém hábitu. Zrovna vycházela třetí patro, když ji potkal. Opět na něho dělala oči a snažila se ho svést.  

  Ženské jsou prostě ženské. 

  Jeho místo zůstalo neobsazené, Hermiona však seděla naproti němu a místo ní vedle něho seděl kdo jiný, než… 

  „Dobré ráno, profesore," rozčilující-malý-vlezlý-otravný spratek Draco Malfoy a kousl si do topinky. 

  Hermiona dusící se kávou. 

  Vražedný pohled. 

  Teoretická otázka: Co se stane, když se napijete nenaředěné citronové šťávy? Ano, přesně tak se zatvářil Severus Snape při zvuku jeho hlasu. Jenže ouha, on je to syn Luciuse Malfoye, člověka, který mu to může nepěkně zavařit u Pána zla, pokud nebude ‚hodný chlapec'.  

  „Dobré, pane Malfoy," odpověděl Severus a tvářil se neutrálně.  

  Draco si špatně vyložil jeho úšklebek. 

  „Grangerová, ty jsi vážně divná. Tebe doma neučili, že když piješ, nemáš dýchat?" podíval se posměšně na Hermionu. 

  Jak já tě nesnáším. 

  „Mě doma učili i to, že se s plnou pusou nemluví," zatvářila se znechuceně a smetla neviditelný drobek ze svého rukávu.  

  Vyplázl na ni jazyk. 

  Jak dospělé. 

  Povzdech. On. 

  „Hermiono, je ti dobře? Jsi nějaká bledá," zeptala se Ginny, která se taktéž přemístila na druhou stranu. 

  Severus se narovnal a čekal, co odpoví. Střelila po něm pobaveným pohledem. 

  „To víš, úplněk. Moc jsem toho nenaspala," odpověděla. 

  Úplněk byl ve středu, hrabala jste listí. 

  Podívala se na Snapea, který ji propaloval pohledem, zvedla obočí a provokativně pomalu kousla do zeleného jablka.  

   

   

  Když se se všemi sešel znovu na obědě, jelikož Draco měl, i přes svou vtíravost, na starosti, k její velké radosti, Claire při soutěži a ostatní měli volno, vypadalo to, že ho dnes bolest hlavy mine. Nikdo mu nevěnoval pozornost a tak, když se něco dotklo jeho holeně, v první chvíli se lekl.  

  Podíval se před sebe, oči rozšířené, na Hermionu očekávající odpověď. Lokty opřená o stůl, s vidličkou na půl cesty k ústům mu bosou nohou přejížděla po holeni.  

  Chvilku přemýšlel, jaké to bude mít následky a jestli je někdo uvidí, ale vzhledem k tomu, že stoly měly ubrusy až na zem, si z toho moc velkou hlavu nedělal.  

  Sklonil hlavu, ale pořád ji pozoroval, okolo obličeje mu jako závěs padly dlouhé černé vlasy a právě v té chvíli zkroutil levý koutek úst do úšklebku a levým obočím letmo škubnul do vrchu.  

   

  V deset večer jí přišel dát dobrou noc. Stála u postele. Zavřel za sebou dveře, přešel k ní, objal ji a políbil na čelo. Sám ani nevěděl, co ho to popadlo. Celý den byl jako na obláčku.  

  Povzdech. 

  Odtáhl se.  

  Upřeně se na něho dívala velkýma hnědýma očima.  

  Políbil ji něžně na rty.  

  „Dobrou noc, profesore," zašeptala. 

  Políbil ji ještě jednou na čelo a těsně před tím, než se ozvalo zaklapnutí dveří, odpověděl. 

  „Dobrou noc, slečno Grangerová."  

   

  Když druhý den při večeři oslavovali Adamovo vítězství, nezdálo se, že o dvě a půl hodiny později budou jistí lidé v jisté situaci reagovat jistým způsobem. Jistá Hermiona Grangerová si totiž od včerejšího rána kladla jistou otázku: „Bude z toho vůbec něco?" A jistý Severus Snape se ptal: „Proč ona a já?"  

  Proto nebylo divu, že tito jistí lidé, kteří se za celý den viděli všeho všudy asi deset minut, zahloubaní do vlastních myšlenek a nereflektující na okolí, do sebe vrazili.  

  Hermiona upustila ručník a hygienu, se kterou se vracela z koupelny a vrátila se o dva kroky nazpět. 

  Zůstali na sebe zamyšleně hledět. Stáli tam dlouho, ponoření do vlastních myšlenek.  

  Hermiona se usmála. Má jasno. 

  Má to cenu. 

  Povzdech. 

  On má taky jasno. Má to tak být. Bezpochyby.  

  „Bez ohledu na to, jak moc se snažíte, vždycky uděláte chybu." 

  „Myslíte, že udělat to, milovat… vyspat se se mnou, byla chyba?" zeptala se Hermiona nevěřícně. 

  „Myslím, že žijeme ve špatné době, slečno Grangerová. A pravda je taková, že s tím stejně nic neuděláme. Ani já, ani vy. Nikdo," odpověděl zamyšleně Severus a zamrkal, aby se probral.  

  Povzdech.  

  „Neboť bez pravdy jsme i my sami bezmocní." 

  Osamělá slza se jí svezla po líci. A pak druhá, třetí… 

  Zabouchnuté dveře. 


 

*půjčeno od Nadin, pro potěchu jak její tak wixie i moji =)

Komentáře

Vytvořeno 25.09.2009 16:43:10 | Poslední změna 26.12.2010 18:53:25
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one