10.Ach, to štěstí




Když Hermiona vystoupila z krbu, nutno říci, že s důstojným zapotácením, protože, řekněme si narovinu, že prosvištět asi třemi tisíci krby, které jsou připojeny z celé Británie od začátku abecedy až po Bristolskou univerzitu, tak, abyste šli rovně, se nepodaří nikomu, ani jednomu černému netopýrovi zvanému v jistých kruzích ‚profesor'; jenže ten měl to štěstí, že ho ani jeden jeho ‚student' neviděl vystupovat a v té chvíli mu nikdo nevěnoval pozornost, nebylo divu, že první, co uslyšela, byl již zmíněný netopýr.

„Grangerová, my jsme se měli přenést krbem bez přestávky, a ne že vy si někde po cestě odskočíte na panáka a pak se tady motáte jako hypogrif v kleci."

Nádech, výdech, nádech výdech…

„Omlouvám se, pane profesore, ale kdybych byla bývala měla to tušení, že budete chtít jít se mnou, mileráda bych bývala byla šla s vámi jako první. Avšak toto vaše přání jsem jaksi nezaregistrovala, proto přijměte moji hlubokou omluvu, že jsem ho nesplnila," odpověděla mu a byla hrdá, že ji ani jednou nepřerušil. Pravděpodobně vůbec nepočítal s odpovědí, protože na ni zíral jako na ducha.

1:0.

A jaké přání jste mi splnila posledně?

„Jestli máte nějaké námitky k mému jednání, můžeme je ihned prodiskutovat."

„Pane Sullivane, mám pocit, že když jste dorazil, jasně jsem vám řekl, že jakmile se uvolní místo u stolu s registrací, máte mi to hned oznámit. Máte proto právě teď nějaký speciální důvod, proč tam pan Hudgens sedí sám a čeká na nás už pět minut a vy jste neráčil ani se jen pokusit mi to sdělit?" Severus se rychle pokusil celou situaci zamluvit a zaměřil se na nebohého Jamese, který se krčil za svým cestovním kufrem, který byl jen o patnáct čísel menší než jeho majitel.

Aaaano, 2:0.

Neštvěte mě, nebo dostanete pokoj s Malfoyem.

To neuděláte, protože by vás Lucius zadupal do země.

Alespoň jsem to zkusil.

„Dobrý večer, pan Hudgensi. Výprava z Bradavic, profesor Snape a šest studentů," nakráčel si to Severus ihned po svém proslovu k registračnímu stolu.

„Dobrý večer," pozdravil obstarožní shrbený kouzelník, který seděl za rozkládacím plastovým stolem, na kterém byla papírová cedule s nápisem REGISTRACE - SOUTĚŽ V LEKTVARECH. Stařík držel v ruce ohmatané hnědé brko a probíral se hromadou pergamenů.

„Á, tady to máme," vytáhl odněkud zespod jeden z nejvíce pokrčených pergamenů.

Profesor Snape se zatvářil poněkud kysele, slovy se však raději nevyjadřoval a čekal, co se bude dít.

„Máte štěstí, registrace končí za pět minut," oznámil jim, zatímco něco čmáral na pergamen. „Tady mi to prosím podepište," požádal Severuse, zatímco se přehraboval v šuplíku a něco usilovně hledal. „Tady máte klíče k vašim pokojům, které jsou po schodech do šestého patra." Hodil sedm klíčů s čísly na stůl, jakmile Snape hodil svou muří nohu na pergamen. „Koupelny jsou vždy tři na patře, pro chlapce, pro dívky a pro učitele. Zde je program pro každého z vás. Přeji vám příjemný pobyt a hodně štěstí v soutěži," poslední větu pronesl znuděným tónem. Vzhledem k tomu, že to dělá od osmi hodin od rána a vysvětluje, že ano, právě tady je registrace, ano, až do sedmého patra, pane Ludvigu a ne, opravdu neví, co bude dnes na večeři, není se čemu divit.

Snape mu ani neodpověděl a zatvářil se nadmíru otráveně. Očaroval svůj kufr, aby před ním levitoval a jal se vystoupat do šestého poschodí.

Jeho příkladu následovalo všech šest studentů. Hermiona byla první, kdo se vydal za profesorem najít pokoje, protože James už to dneska schytal dost a jeho výraz obličeje napovídal, že jestli půjde první, bude to jeho poslední hrdinský čin, a ostatní se bavili mezi sebou.

Ani jeden z nich však nepočítal s tím, že hned v prvním patře narazí na skupinu dívek z Krásnohůlek, které se hihňaly jako splašené a než si všimly, že proti nim jde profesor Snape se svým kufrem, do kufru narazili. Tím pádem se kufr vrátil o půl metru zpět, kde narazil přímo do netopýra a ten odmrštěn kinetickou energií zavrávoral a jak se snažil vyrovnat rovnováhu, udělal krok dozadu. Hermiona, která na recepci svůj kufr proměnila v batoh (jelikož svůj kufr z duše nesnášela, protože nesnášela cestování), nejenže si nevšimla toho, že by se něco dělo, ona měla našlápnuto k dalšímu kroku právě ve chvíli, kdy byly neprávem její prsty vmáčknuty do podlahy.

„Jauvajs, krucinál! Nemůžete dávat pozor? " Ujelo jí poměrně nahlas.

„Omlouvám se, slečno Grangerová, ale kdybych býval měl to tušení, že půjdete v těsném závěsu za mnou, jistě bych vám nešlápl na nohu. Avšak tento váš čin jsem jaksi nezaregistroval, proto přijměte moji hlubokou omluvu," otočil se na ni s úšklebkem Severus.

2:1.

A Který čin jste zaregistroval?

„Ten jí to dává, co?" Poznamenal Adam směrem ke Claire.

„Jestli máte nějaké námitky k mému jednání, můžeme je ihned prodiskutovat, pane Kleine," sjel ho mrazivě.

Adam zblednul a zakroutil rychle hlavou.

Já bych měla zájem, a vy? Totiž, diskutovat…

„Ehm… Myslím, že budeme pokračovat v cestě," obrátil se Severus spěšně ke schodům.

3:1.

To vám jen tak neprojde.

Nemyslím si.

Vy si můžete myslet, co chcete, ale já to vím.

Ve druhém patře potkali excentricky vypadající čarodějku, která měla fuchsiově fialové vlasy a ostře zelený hábit. Před tím šíleným kontrastem musela Hermiona odvrátit hlavu.

Já si teda myslím, že máte pěknej zadek.

Zas až tak ta svoboda myšlení neplatí, Grangerová.

Právě jste řekl, že si můžu myslet, co chci.

Vám se líbí můj zadek?

Nelíbí, ale myslím si, že ho máte pěknej.

Ve třetím patře se před nimi prohnala jakási oranžová koule řvoucí na celé schodiště, že „Si to zatraceně vodskáčete!"

Nehrajte si se mnou.

Já si nehraju, já si myslím.

Teatrální povzdech. A pak že ženy zvládají víc věcí najednou.

Já zvládám víc věcí najednou, na rozdíl od vás. Na zádech táhnu batoh těžkej jako půlka Nebelvíru, přitom vám dokážu odpovídat na vaše komentáře, pane Otrávený, a ještě k tomu se dokážu tvářit tak, že poslouchám Ginny.

Jak, na rozdíl ode mě?

Čtvrté patro bylo naštěstí prázdné.

Vy se totiž už dvě patra usmíváte jak měsíček na hnoji.

„Zatraceně!" Zaklel potichu a okamžitě se zamračil.

Máte jediné štěstí, že tu nejsme sami.

Jinak co?

Jinak by vám výraz ‚měsíček na hnoji' jen tak neprošel.

Pochybuju.

Páté patro. Neuvěřitelný zápach zkažených vajec.

„A pak že soutěž v lektvarech," odfrkl si posměšně Draco a dramaticky si zacpal nos.

No ten aby se neozval.

Mlčte, a nic se vám nestane.

Však mlčím, já myslím.

Já se z vás picnu.

Vy? A co byste z toho měl?

Merlinův kouzelný klid.

A co bych z toho měla já?

Výčitky svědomí?

Kvůli vám? Profesore, nechtějte mě rozesmát.

Já vás chci rozbrečet, ale zatím se mi to nepovedlo. Ani když jsem vám dupnul na nohu.

A ani se mi neomluvil, jak sprosté.

To nebyla-

„Ehm, profesore? Já myslím, že tohle je šesté patro," ozvala se nejistě Claire, když měl Severus tendenci pokračovat do dalšího patra.

„Jak jste na to přišla? Vy umíte počítat?" Zchladil ji ledově Severus, otočil se a začal hledat jejich pokoje.

Žába jedna zatracená kudrnatá, kvůli ní tu ze sebe dělá hlupáka.

Zelenou nenávidím.

A že vám to v mojí posteli nevadilo.

Vy máte-?

A co jste si myslela, že to budu mít všechno ve vaší oblíbené červené, nebo, nedej merlin, v růžové?

Můj původní dojem byl, že je to černá.

Ono to potmě vypadá trochu jinak, víte. Vy taky vypadáte ve tmě trochu líp.

Bez komentáře.

Na konci chodby konečně našel sedm sousedních pokojů, které jim byly na registraci přiděleny a jal se je rozdělovat.

„Pan Malfoy, 101, pan Sullivan, 102, slečna St. Jamesová, 103, pan Klein, 104, slečna Weasleyová, 105, Grangerová, 106." A zatímco mluvil, předal každému jeho klíč s programem.

Hej! A já bez titulu.

Vanilková Hermiona, 106.

Bavíte se?

Náramně.

„Kdybyste mě hledali, budu v pokoji 107. Večerka je v deset hodin. Přijdu si vás zkontrolovat. Jakékoliv porušení školního řádu budu trestat stejně, jako ve škole,…"

Strhnete nám body?

„… jakoukoli změnu zdravotního stavu mi IHNED ohlásíte. Zítra budeme vstávat v sedm hodin. Nějaké dotazy?"

„Profesore," ozval se ublíženě Draco. „Proč mám pokoj na druhé straně když Grangerová má pokoj vedle vás?"

„Protože, Pane Malfoyi," odpověděl rychle oslovený," potřebuji, aby někdo hlídal tuhle bandu i z druhé strany."

Jenom proto?

Ticho tam nebo tam hodím silencio.

Draco se nadmul pýchou a okamžitě se pustil do Jamese, se kterým sousedil.

„Tak, Sullivane, neslyšel si? Do pokoje. Máš takové štěstí, že jsem vedle tebe, co by za to jiní dali…"

„Sklapni, Malfoy," uzemnil ho James a zabouchl za sebou dveře.

Draco zrudnul, nafoukl se a zaplul do vlastního pokoje.

„Grangerová, pro vás platí to samé, jste primuska a on je primus."

„Ale jo, pořád," mávla rukou Hermiona a zašla do pokoje.

„Máte štěstí, že…"

Vítězný smích. Zabouchnuté dveře.

Žába jedna Nebelvírská.

Severus znovu očaroval svůj kufr a navigoval ho za sebou do pokoje, který byl zařízený sice poněkud stroze, ale účelně. Proti dveřím byla dvojpostel, v pravém rohu stál oprýskaný dřevěný stůl, v levém rohu stála skříň a za dveřmi bylo malé umyvadlo.

Původně se chtěl vybalit, jenže jeho tělo zapnulo kontrolku „Kafe, ale rychle!"

Sešel tedy dolů do jídelny a rozhlédl se. V celé místnosti velké asi jako bradavická Velká síň byly rozestavěny stoly pro každou školu zvlášť. Posledních pár opozdilců právě dojídalo své porce a černovlasá dívka právě procházela kolem Severuse a něco si prozpěvovala. Když si přisedl ke stolu, kde bylo napsáno BRADAVICE, objevil se vedle něho skřítek.

„Pán si přeje," zeptal se ustrašeně.

„Konvici s kávou a hrnek," odpověděl stroze. Jeho vlastní dávka kofeinu v krvi totiž začala klesat na nebezpečnou hodnotu. Nebezpečnou proto, že ho mohla začít bolet hlava a nebezpečnou proto, že… Prostě proto.

Když o půl hodiny později vyprázdnil konvici, nutno říci že měla litr, něčeho, čemu tady říkali káva a Severus to prostě nazval ‚odvar z již použitého socu,' bylo mu o něco lépe. Pomalu vystoupal do šestého patra. Když otevíral dveře k sobě do pokoje, Ginny se právě chystala na návštěvu k Hermioně.

Zaklepala, ale nikdo se neozýval. Severus čekal s rukou na dveřích, jestli otevře.

„Hermiono, jsi tam?" Zavolala přes prázdné dveře.

Nic.

Pohled vpravo. Profesor Snape.

„Pane profesore, neviděl jste náhodou Hermionu?" Zeptala se Ginny mírně konsternovaného Severuse.

„Slečno Weasleyová, vypadám snad jako její chůva?" Odpověděl jí s nádechem ironie v hlase.

„Promiňte," špitla Ginny, otočila se na druhou stranu a vrátila se k sobě do pokoje.

Severus se ohlédl po chlapci, který právě proletěl kolem na koštěti. Proletěl není správné slovo, vezmeme-li v úvahu, že z něj byl vidět žlutý flek.

Ta mládež.

Zavřel za sebou dveře od pokoje a bezradně se rozhlédl kolem. Co bude dělat? Ulehl na ustlanou postel. Sundal si boty, roztáhl ruce i nohy a zavřel oči.

Co si o sobě ta… ta… no prostě TA vůbec myslí? Být to někdo jiný, už by schytal trest, nebo by šly body dolů nebo něco podobného.

U ní by pravděpodobně šlo dolů něco jiného, třeba tričko…

Ale no tak! Měl sis vzít něco na čtení. Třeba ty eseje, co čekají na hromadě na stole na opravení. Zatracená práce!

Promnul si kořen nosu.

Ženské jedny zatracené…

 

O tři čtvrtě na deset ho probudilo klepání na dveře. Rozhlédl se po pokoji, a když se zaklepání ozvalo znovu a s trochu větší intenzitou, vstal a přešel ke dveřím.

„Profesor Snape?" Zeptala se sympatická čarodějka v tmavě modrém hábitu kolem třicítky.

„Ano, přejete si," zeptal se poněkud ospale.

„Mám pro vás dopis, přiletěl před deseti minutami," podala mu žlutou obálku se znakem Bradavic a odešla.

Severus se za ní díval, dokud nezašla na schodiště. Měla blonďaté vlasy v zadu svázané do drdolu a velmi pěkné nohy.

‚Nepřemýšlej nad nohama a čti,' okřikl se v duchu Severus. Zavřel za sebou dveře a začal obálku rozdělávat. Když dosedl na postel, vytáhl z obálky krátký vzkaz.

Severusi, chlapče, měj s nimi trpělivost. Jsou to jenom děti.

Albus

Já ti dám takovou trpělivost. Prý děti. Banda tupců, to je to, a né děti. Děti žvatlají, slintají, kadí do plíny a neumí mluvit ani chodit, natož kouzlit.

Vzal ze stolu brko a napsal na čistý pergamen položený vedle kalamáře:

Brumbále, nerozmazlete mi studenty, než se vrátím.

SS

Vyčaroval obálku, napsal na ni Albus Brumbál, Bradavice a vydal se najít slečnu, která mu dopis prve doručila. Došel jenom ke schodišti, když ji uviděl scházet z vyššího patra.

„Slečno, byla byste tak laskavá," zastavil se pod schody, „a poslala tohle na uvedenou adresu?"

„Giselle, pane Snape." Usmála se na něho a pokračovala v cestě. „Ale jistě," vzala si obálku, když sešla až k němu. „Přeju vám příjemný večer." Opět se usmála a vydala se po schodech dolů.

‚Ta ženská po tobě jede,' uvědomil si Severus hned, jak zmizela za ohybem schodiště.

Zašklebil se a vydal se zpátky. V pokoji našel v posteli svoje hodinky s deseti ručičkami a dvanácti planetami na ciferníku. Chvíli je zaujatě zkoumal a pak si je připnul na zápěstí.

Je za pět minut deset, měl bych je jít zkontrolovat, stejně se zdržím.

Zaklepal na pokoj Draca, ozvalo se panovačně „Dále!"

„Deset hodin, večerka," s těmi slovy vstrčil hlavu do dveří.

Draco právě stahoval přehoz z postele.

„Já vím," odpověděl mladý Malfoy ublíženě, že se to týká i jeho.

Když zaklepal na dveře Jamese, přišel mu chlapec otevřít už v pyžamu a s kartáčkem na zuby v puse.

„Pane Sullivane, nezapomeňte, v sedm hodin vás přijdu vzbudit," oznámil chlapci.

„Oblou nof, pofefoe," zahuhlal chlapec s pusou plnou pěny a zavřel dveře.

„Ehm… Vám taky." To byla jediná odpověď, kterou ze sebe dostal. Chvíli mlčky přemýšlel, co to mělo znamenat, až mu zapadly kousky puzzle na správné místo. On se ho nebojí, ale to přijde. Však on se ho bude bát, to mu zaručuje.

Zašklebil se. Zlomyslně.

Když zaklepal na pokoj Claire a dlouho se nic neozývalo, otevřel si sám.

Claire seděla na klíně Adamovi ani jeden z nich nevypadal na to, ž by si vůbec všiml, že je tam někdo další. Natož profesor.

„Nerad ruším," zahřměl Severus na celé patro.

Claire vyskočila na nohy a celá zrudla. Adam se o něco důstojněji postavil, ale zrudnout nezapomněl.

„Je po večerce," oznámil Severus ještě docela nahlas a z očí mu sršely blesky.

„Já… ehm… tak snad abych šel…" vykoktal Adam.

Claire zarytě mlčela a prohlížela si koberec.

„Ne, vy půjdete určitě, pane Kleine! A hned!" Chytil ho za rameno a táhl pryč. „Zítra v sedm hodin ráno je budíček," zabouchl dveře od pokoje Claire, vstrčil Adama do jeho pokoje, „takže až vás přijdu vzbudit a předpokládám, že vás najdu každého v posteli! V té svojí!" Prásknul dveřmi Adamovi před nosem.

Spratci. Já se z nich jednou zblázním!

Oddechoval jako rozzuřený býk v aréně.

Zaklepal na dveře Ginny. Přišla mu otevřít a nevypadalo to, že by se chystala do postele.

„Večerka, slečno Weasleyová," zahalekal stále ještě rozčileně a zabouchl překvapené Ginny dveře před očima.

Otočil se a vydal se k pokoji Hermiony. Zaklepal a udělal tři kroky do zadu.

 

 

Hermiona se svalila v pokoji na postel. Odpočívala a přemýšlela.

Ten mi dává kapky, to teda jo. A ještě k tomu se vytasí s tou blbou barvou. Černá nebo zelená, není to snad jedno? Byla tma a… měla jsem prostě tehdy jiný starosti, než barvu povlečení. Pravděpodobně jsem nebyla jediná, kdo se nezabýval barvou povlečení.

Spokojeně se usmála, přetočila se na bok a v tu ránu usnula.

Když se vzbudila, bylo čtvrt na deset, jak hlásaly hodinky na její ruce. Ospale si protřela oči a zívla. Rozhlédla se po pokoji a přemýšlela, co bude dělat.

Měla bych se osprchovat.

Posadila se na posteli, znovu zívla a protřela si oči. Z chodby nebylo nic slyšet, naštěstí.

Vyhledala svůj batoh a přeměnila ho zpátky na kufr. Našla ručník, hygienické potřeby, čisté prádlo a vydala se do koupelny, která byla naproti schodišti. V koupelně nikdo nebyl. Vybrala si prostřední sprchu, pustila vodu a zatáhla za sebou zažloutlý igelitový závěs.

Nejdřív tekla ledová voda, která Hermionu trochu probrala. Když se osprchovala a vyčistila si zuby, převlékla se do čistého oblečení, mokré vlasy stáhla do gumičky a vydala se zpátky do pokoje. Při odemykání dveří viděla, že vedle na dveře klepe nějaká slečna.

Blondýna s vlasy v drdolu, temně modrý hábit těsně nad kolena a dlouhé nohy.

Pf.

V ruce držela žlutou obálku a tvářila se nezaujatě. Prohlédla si Hermionu, která si ji prohlížela jako kus masa na trhu a energicky zaklepala.

Hermiona, aby to nevypadalo, že poslouchá, se vytratila do svého pokoje.

V kufru našla tu ‚zpropadenou noční košili' a převlékla se. Vybalila si věci do komody vedle psacího stolu, který stál v koutě. Právě když schovávala kufr pod postel, uslyšela z venku rozčilený hluboký hlas.

„Nerad ruším!"

Hermiona se uchechtla a posadila se na postel.

Tohle bude ještě zajímavý. Jestli se děje to, co si myslím, že se děje, tak to bude sranda. A celej týden.

„Je po večerce!" Ozvalo se znovu z chodby.

Hermiona to pobaveně poslouchala a čekala, co se bude dít dál.

„Ne, vy půjdete určitě, pane Kleine! A hned!" Dramatická pauza. „Zítra v sedm hodin ráno je budíček," bouchnutí dveří, „takže až vás přijdu vzbudit, předpokládám, že vás najdu každého v posteli! A v té svojí!" další bouchnutí dveří.

Chudák Claire a Adam.

„Večerka, slečno Weasleyová!" Další rána dveřmi, až se zatřepala stěna.

Rázné zaklepání na dveře.

Ten musí být ale rozčílenej.

Hermioně se rozbušilo srdce.

Zatraceně, župan! A já žádnej nemám! No nic, bude to muset chlapec přežít.

Vstala a došla ke dveřím.

Hluboký nádech, výdech.

Otevřela dveře.

Za nimi stál poněkud brunátný Severus, který, jakmile ji uviděl, začal ztrácet barvu.

Měla na sobě černou noční košili na ramínka, která dosahovala asi do půli stehen. Místo určené pro dámské přednosti bylo opatřeno starorůžovou krajkou. Mokré vlasy měla rozprostřené na ramenou a lehce se usmívala.

Rozhlédla se po chodbě, nikdo nikde.

Když se vzpamatoval z prvotního šoku, zhluboka se nadechl a zamrkal.

„Slečno Grangerová, nemyslíte si, že tohle je více než nevhodný úbor na promenádování se po chodbě?"

„Už jsme na chodbě sami a myslím, že vy jste mě viděl i trochu jinak," odpověděla mu.

Zůstala stát ve dveřích, asi tři metry od něj, ruce zkřížené na prsou a vzdorovitě se mu dívala do očí. Severus udělal krok k ní, mrkla, ale neustoupila.

„A tím," krok, „chcete," krok, „říct," krok, „co?" Zastavil se dva kroky od ní.

„A co bych," krok, „podle vás," krok, „měla chtít říct," zašeptala.

„Vy…" Polknul a začalo se mu o něco hůř dýchat. Je pravda, že když otevřela dveře, taky se mu nedýchalo zrovna lehce, jenže teď byla v o dost nebezpečnější zóně. Voněla pořád stejně, vanilkou a čokoládou.

Zavřel oči, vdechoval tu opojnou vůni a vnímal teplo jejího těla.

„Vy…" Stál tam, prostě na ni koukal a nic neříkal. A teď dokonce zavřel oči a pořád nic neříkal. Hermiona si mohla vychutnat to, že nad ním má takovou moc, že má to štěstí. Usmála se. Štěstí…

Voněl po jahodách, jako vždycky. Rukávy hábitu byly trochu pomačkané a vypadal unaveně. Vlasy na pravé straně měl trochu rozcuchané a kousal se do spodního rtu.

Stoupla si na špičky a políbila ho jemně na rty. Aby neupadla, chytila ho za nadloktí. V reakci na to jí položil ruce na záda a přitáhl si ji blíž k sobě. Sjel rukou níž po zádech a druhou zapletl do vlasů. Měla teplé rty a chutnala po mentolu. Než ale stihl polibek prohloubit, odtáhla se.

Otevřel oči, ona se na něho usmála.

„Dobrou noc, profesore," zašeptala a zmizela za dveřmi svého pokoje.

Komentáře

Vytvořeno 24.09.2009 22:44:41 | Poslední změna 24.12.2010 01:55:29
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one