Štěstí přeje odvážnému






Pro všechny, kteří nejsou Sara a můžou vesele následující řádky přeskočit: nikdo to neviděl a mám obavy, že je to srajda. Moje babička je autorem úvodní věty, ale to mám pocit, že už jsem někde zmiňovala. Potkáte- li nadsazené a příliš dlouhé přívlastky, tohle není špatně, tohle je pokus o nadsázku. Ale netvrdím, že se to nutně muselo povést.

A teď pro Tebe (slovy Hugha Granta z Love Actually: „Můj sne, má bárko." - protože tahle hrůza si zaslouží alespoň něčím zvednout úroveň): Zlato, nebij mě. Prosím Tě ne. Původně s tím, že letos budete všechny tři bez povídkového dárku, jsem objevila tohle v zapomenuté složce rozepsaných věcí a rozhodla se, že to rozdělím na tři části a každá dostane jednu. Pak jsem to dopsala, uvědomila si, že Ty mě zabiješ a poslední mě bude milovat - vzhledem k posloupnosti děje - a rozhodla se tedy uplést na sebe bič a napsat každé. A další věc, za kterou mě nemáš bít, je konec. Fakt ne. Já si to nezasloužím, protože místo učení už tři hodiny sedím a přepisuju, abych Ti to mohla dát o půlnoci, a nadávám si, že jsem byla pěkná kráva, že jsem se do toho pustila, protože takhle budu vzhůru ještě hodně dlouho. A navíc to nikdo neviděl, takže je to srajda a nedává to smysl. Snad se Ti to bude aspoň trochu líbit. Ne, neučila jsem se, ale psala, jak si jistě pochopila.

Aby bylo jasno: nenávidím se.

A teď k Tobě:

Moje drahá lamko, po dvou letech, šesti dnech a devadesáti dvou minutách („A jak dlouho už miluješ Karla?") našeho vášnivého a viagry nepotřebného vztahu je mi ctí Ti potřetí přát k narozeninám

Hodně štěstí, zdraví, lásky, úspěchů, světla v Tvém životě, múzy, klidu a splněných přání Ti přeju já, elu-která-se-nezdá.

A pamatuj: Štěstí přeje odvážnému

 

 

 

 „Ser na city, láska zvítězí!" ozval se nakřáplý opilý ženský hlas do ticha noci a mladá žena, třímající láhev alkoholu a právě vyhozená hospodskou jako poslední, se před lokálem svalila do vyschlého bláta.

Muž, který se právě temnou uličkou jediné zcela kouzelnické vesnice v Británii vracel z pravidelné měsíční návštěvy jistého baru v Londýně, by ji nezaujatě obešel, kdyby mu ten červený svetr s lodičkovým výstřihem a rifle s kousky suché hlíny nebyli tak nápadně povědomí.

„Chytila jste syndrom školní houby, kolegyně?" zeptal se pobaveně a změnil lehce směr, aby jí pomohl do hradu. Neudělat to, Minerva by ho dva měsíce nenechala napokoji, protože si dovolil její oblíbenkyni nechat se válet v Prasinkách po zemi společensky unavenou. A to, vzhledem k tomu, že byl červenec a tudíž letní prázdniny, nebyla pro Severuse Snapea vůbec dobrá vize.

„Helemefe - škyt!" oznámila mu rozjařeně, když byl asi tři metry od ní a byla schopná na něj aspoň trochu zaostřit.

„Okouzlující," okomentoval přihlouplý úsměv, kterým ho obdařila, jakmile k ní dorazil. Seděla s nohama na stranu, v levé ruce třímala z poloviny plnou láhev whisky a pravou se zapírala o hliněnou silnici.

„Odchod, slečno Grangerová!" zavelel v momentě, kdy se k Hermioně sehnul a uchopiv v podpaží postavil na rovné nohy.

„Jůůů!" poznamenala Hermiona a zavdala si obilného destilátu.

Severus převrátil oči - tohle mu ještě chybělo.

„Buďte tak laskavá a pokuste se spolupracovat, nebo vás tady nechám," sdělil jí nekompromisně i přes vědomí, že to udělat stejně nesmí, položil si její ruku na předloktí a vydal se s ní k hradu.

Očividně nebyla tak opilá, jak se mu na první pohled zdálo. Nohy se jí moc nepletly, jen občas cítil, jak se o něj zapřela, když se její rovnovážné ústrojí rozhodlo, že se chvíli nebude orientovat (najmě pak ve chvílích, kdy měla potřebu pít), a vést dialog jí šlo taky velice dobře, jak záhy zjistil.

„Co - škyt - říkáte tomu, že bychom šli ke mně, až dorazíme na hrad. Když - škyt - když už jsme se tak hezky sešli při měsíčku," zeptala se Hermiona a zagestikulovala rukou s lahví k plnému měsíci, který jim osvětloval cestu k Bradavicím. „Pane profesore," dodala opile pobaveným hlasem a falešně se zasmála.

„Nemám potřebu brát si alkoholem posilněné holčičky, slečno Grangerová. Nejsem v tak zoufalé situaci, abych vzal za vděk někým v takovém stavu," odpověděl jí překvapený Severus výsměšně a už v duchu osnoval plán, jak ji tuhle příhodou bude předhazovat hodně dlouho. Ne že by mu její nabídka nepřišla lákavá, on byl muž a ona byla velmi… atraktivní žena, ovšem za téhle situace by ho ráno mohla obvinit z toho, že si to na ní vymohl násilím. Merlinví, jestli si to vůbec bude pamatovat.

„Ale - škyt - vy to nechápete," opřela se do Severusova nadloktí a zavdala si z už jen ze čtvrtiny plné láhve.

„V tom případě se obávám, že by bylo dobré, abyste mi to vysvětlila," odvětil. Čím víc munice, tím líp.

Hermiona se zastavila, čímž zastavila i Severuse - její železný stisk očividně vypitým nijak neovlivněný mu nedovolil jít dál - a otočila ho čelem k sobě.

Pozorně sledujíc v úplňkovém světle jeho oči dopila zbytek láhve a zahodila ji kamsi mimo prašnou pěšinu. Setřela jazykem kapku ze spodního rtu a lehce přivřela oči.

„Nejde o to, že si ‚mě vezmete', jak jste řekl, ale spíš o obchod," objasnila.

Severusovo obočí vyletělo na pozdrav jeho vlasům.

„Obchod?" zeptal se zaujatě. Tohle začíná být zajímavé.

„Ano, obchod. Taková výměna," odpověděla Hermiona pomalu a s přiopilou vážností kývla.

„A co si představujete, že budeme vyměňovat kromě našich genetických informací? Tedy v tom velice nepravděpodobném případě, že než dorazíme do hradu, tak mě tu trefí Potter na koloběžce, uhodím se do hlavy a pak budu s něčím takovým souhlasit?"

Přiopile se uchechtla jeho vtipu a přiblížila svůj obličej k němu, přičemž ho málem utopila ve whisky, která z jejího dechu téměř odkapávala.

„Ale no tak, Severusi, nehrajte tu na mě dámu, že se vám nelíbím," svoje sebejisté tvrzení doplnila rozverným plácnutím po paži, které jediné by mohlo v této chvíli zdánlivě prozrazovat, že má upito.

Zúžil oči a založil si ruce na hrudi.

„Pořád mi unikají souvislosti. A nejvíc ta, na kterou je přivázané povolení k tomu, že mi můžete říkat křestním jménem."

Hermiona od něj odstoupila a zatočila se dokola, což ji muselo stát nemožné množství soustředění, aby sebou nehodila do strouhy vedle. „Nedělejte, že nevíte, pane profesore," pronesla vábivě a přejela si dlaní přes linii boků až k ňadrům, pohled upřený na něj. Z hlasu se jí pro tentokrát povedlo vyloučit i alkoholový podtón a celá scéna se nyní jevila naprosto nereálně v kontrastu s tím, co se dělo před pěti minutami.

Severus polknul a rozhodl se dál dělat nevědomého.

„Pořád nějak nevím, co by mělo být předmětem našeho neobvyklého barteru."

Přistoupila těsně k němu a krátce se zasmála.

„Přece vaše zkušenosti za moje mladé tělo, Severusi," zašeptala před tím, než přitiskla své rty na jeho.

Chutnala ohnivkou whisky tak silně, až se zdálo, že v ní byla namočená týden, ale ty žádoucí rty byly měkké a Severus neodolal pokušení je ochutnat.

S rukama stále založenýma na hrudi (není přece blázen, kdyby na ni sáhnul, tak by ji už nepustil, a to on přece NEMÁ zapotřebí, žeanojaksi) se nechal jemně Hermioninými ústy přesvědčovat ke spolupráci.

Chtěl spolupracovat už od chvíle, kdy jí ulpěla ta trocha whisky na rtu a on si uvědomil, že žena v jeho těsné blízkosti nebyla už od… no prostě dlouho.

Jazykem pohladila jeho spodní ret. Lechtalo to; neodolal nutkání a vyšel vstříc. Přitiskla se k němu a prsty mu zaryla do paží, což ho konečně probralo. Chytil Hermionu za ramena a hrubě přerušil polibek. 

„Nechte toho," promluvil tiše k temné zemině a neodvažoval se na zrychleně dýchající ženu před sebou podívat.

„Ale proč?" zeptala se zmateně.

„To nejde. Vy… já… Učil jsem vás," řekl nakonec to, co bylo jediným a velice malým problémem celé věci zcela vyveden z míry, jak ho to vyvedlo z míry.

Chtěl ji. Ano. A moc.

„Ts, ts, ts. Ale no tak, sám moc dobře víte, že tohle je velice ubohá výmluva," odbila ho stroze a nemínila uhnout ani kousek, přestože jí bránil, aby šla blíž. Na to, že měla odhadem jeden a půl promile, byla v obdivuhodně zdatná. Nechtěl vědět, v jak delikátním stavu se bude nacházet příštího rána.  

„Nemyslím si, že je to-"

„Už dlouho se mi líbíte," přerušila Hermiona jeho tichý a neodhodlaný protest a stisk na jejích ramenou náhle povolil.

„Lžete," promluvil Severus opět pevně a zvedl hlavu, aby se jí podíval zpříma do očí. Jeho tón byl sebejistý, jako by snad měl nepopiratelný důkaz o svém tvrzení. Což rozhodně mít nemohl.

„Cože?" zeptala se bruneta nechápavě a zamračila se.

Byl jako vyměněný.

„Vy lžete," zopakoval.

„Tak za prvé nelžu a za druhé i kdyby ano, tak jak to můžete vědět?" založila ruce v bok a čekala, co Severus odpoví.

„Nejsem zrovna líbivý typ, slečna Grangerová, tak to vysypte. Co doopravdy chcete?" zeptal se drsně a volné ruce znovu složil na hrudi.

 „Jak… proč… co bych… Eh?" vydala ze sebe nakonec, když nepřišla na styl, jakým by se slušně otázala na jeho duševní zdraví.

Spustil ruce podél těla a vydal se ji obkroužit pomalými kroky jako lev svoji oběť.

„Nedělejte, že nevíte, o čem mluvím, slečno Grangerová," promluvil tlumeně a zastavil se těsně za ní.

Odhrnul Hermioně ukazováčkem vlasy na stranu a špičkou prstu při tom přejel podél zlatého řetízku, který měla připnutý kolem krku. Zachvěla se a kousla se do rtu, když jí krk ovanul jeho horký dech.

 „Ne, za tím bude něco jiného," zašeptal, skloněný k ohybu lehce opálené šíje. Místo pod pravým uchem nejprve políbil a pak jemně promnul mezi zuby.

„Prosím," zaškemrala téměř plačtivě a otočila hlavu k němu, aby viděla do černých očí zamlžených žádostivostí.

„O co prosíte?" zašeptal Hermioně  do ucha.

Po celém těle jí vzrušením naskočila husí kůže, jakmile se lehce odtáhl a jejich pohledy střetly.

Severus lehkým dotykem sjel levou rukou po Hermionině boku, a když dlaní druhé promnul ňadro, ostře se nadechla a slastně přivřela víčka. Poté prsty jakoby nic přesunul do vlasů v týle.

„Věřte mi," dostala ztěžka ze staženého hrdla.

„Věřit co?" trápil ji dál a nespouštěl z ní oči hladové po odpovědi.

„Přitahujete mě," zašeptala Hermiona.

Přitáhl si ji k polibku, ale tentokrát drsnějšímu než předtím. Jazykem si okamžitě vydobyl přístup do jejích úst, která prozkoumával, zatímco Hermiona mu drtila loket, když reagovala na jeho ruku, která se krouživými pohyby mučivě pomalu vydávala vzhůru pod rudým svetrem. Hladově plenil její ústa a tisknul se k jejím zádům i přesto, že mu Hermiona odpovídala zprvu opatrně, brzy se však zapojila do jeho hry a zabořila mu levou ruku do vlasů, aby si ho přitáhla ještě blíž, ačkoli to snad už nebylo možné. Prsty, které začaly jemně masírovat Hermioninu bradavku, vysílaly elektrické výboje touhy do jejího klína a ona vzdychala proti Severusovým rtům, lapená do pasti jeho tělem.  

Cítila škubnutí za pupík a z ničeho nic se ocitla v temné chodbě hradu zmatená tím, jak se kruci přemístila dovnitř do hradu, když tohle přece nejde.

„Protože mám u sebe jedno pohotovostní přenášedlo, moje milá slečno Grangerová, které očaroval sám Albus, tudíž to kruci jde," odpověděl jí Severus na její otázku a strčil ji přes práh do svých komnat, které osvětlil mávnutím hůlky.

Rozhlédla se po místnosti - pravděpodobně obývací pokoj podle křesel a gauče u krbu - a náhle ji zachvátila panika. Smělost, kterou měla tam venku, se zdála být zapomenutá v temné letní noci.

„Copak, Hermiono? Odvaha vás opustila?" zeptal se, jakmile stanul za ní.

„Ani náhodou," odvětila s falešnou nebojácností a otočila se, aby přitiskla své rty na jeho.

„Štěstí přeje odvážnému," oznámila mu těsně před tím, než zabouchla dveře jeho ložnice, aby mu ukázala, kolik odvahy má ona sama.

Komentáře

Vytvořeno 02.01.2012 23:59:44 | Poslední změna 08.01.2012 18:39:05
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one